Game of Colts

Část 29.: Vrahovy dcery

Prázdná místnost působila podivně chladně. Za oknem sice pálilo slunce a vzduch se tetelil nad vyprahlou zemí, ale přesto se dívka otřásla. Uslzenýma očima přejížděla po holých stěnách. Tento pokoj se svou mladší sestrou obývala mnohem kratší čas, než by si byla přála, a již nikdy se sem nepodívá. Bylo jí z toho smutno. Vždycky toužila odjet z pustých hor na prosluněný jih, a když se jí ten sen splnil, netušila, že to bude jenom na chvíli. Možná by bylo lepší, kdyby Wisconsin nikdy neopustila a nevěděla, o co v chladném srubu u jezera přichází. Takhle se bude po zbytek života trápit.

Povzdechla si, když její oči ulpěly na knize ležící na vrchu odřené komody. Zřejmě na ní při balení zapomněla. Rychle ke skříňce přešla, vzala knihu do dlaní a pomalu pohladila její hřbet. Byl to její nejoblíbenější román, román plný lásky a krásy. Arya sice říkávala, že hlavní hrdinka je ,připitomělá husa' a hrdina ,natvrdlý osel', ale Sanse to tak nepřišlo. Četla tu knihu několikrát a vždycky snila o tom, že i ona prožije romantickou lásku jako ti dva, a pak potkala Joffrita. Jenže jejich láska neskončila svatbou, jako tomu bylo v románu, a to dívce lámalo srdce.

„To je tak nespravedlivé," procedila mezi zuby, když za knihou zaklapla víko dřevěného kufru. Její sestra se po snídani chystala jít rozloučit se svým učitelem, ale ona naposledy vidět svou životní lásku nesmí. Brala to jako křivdu a rozhodla se ji svému otci nikdy neodpustit.

S touto myšlenkou přešla k oknu, prudce jej otevřela a vyklonila se ven. Zamračila se, když dole spatřila právě jeho. Šerif Starksson stál v hloučku několika mužů něco jim říkal, zatímco jeden z nich hladil po čumáku poněkud neklidně přešlapujícího koně. Sansa nerozeznala slova, jež její otec říkal, ale poznávala několik z těch mužů. Pamatovala si tváře špinavých pistolníků, které viděla v Červené krajce, pohlednou tvář Joryho Cassela a také Malíčka, majitele nálevny, jenž se na ní vždy tak divně díval.

Šerifův hlas odezněl, skupinkou pod oknem to zahučelo a slova se ujal Malíček. Ani jemu dívka nerozuměla, a tak se z okna vyklonila o něco víc. To už ale mužíčkův hlas zase odezněl a skupinou se ozvalo další zahučení následované tíživým tichem. Sansa se narovnala a ruku položila na okenní rám, ale tu se v dálce ozvalo zvonění kostelního zvonu a muži se dali do pohybu.

Dívka je sledovala, dokud jí nezmizeli z očí, a potom zavřela okno. Cítila se ukřivděně, ale především v ní převládala zvědavost. Co je tou tajemnou věcí, jež otec musí před odjezdem zařídit, a proč se sešel s těmi muži?

Zamyšleně pozorovala roh ulice, za kterým skupinka zmizela, a mnula si bradu. Hlavou jí problesklo, že by se vydala za nimi, a dokonce přeběhla pokoj ke dveřím a do kuchyně. Jenže to už se ke slovu dostalo její poslušnější já. Otec přece zakázal chodit ven, a tak se dívka na místě zastavila.

„Co je?" zeptala se Arya, která v kuchyni zrovna seděla a ke krajíci chleba jako hlodavec přikusovala stroužek česneku.

„Nic," odsekla Sansa a raději se vrátila zpátky do pokoje, aby jej prohledala, zda při balení nezapomněla ještě na něco.

Jenže celá místnost byla vyklizená a jediné, co v ní šlo nalézt, byly pavučiny za skříní a prach pod postelí. Dívka si povzdechla a posadila se na postel. Do jedenácté zbývalo ještě dlouho a ona již měla všechno hotové. Znuděně se rozhlížela kolem sebe a komíhala nohama. Po chvilce se zvedla a jala se odtáhnout skříň, aby mohla pokoj řádně vyčistit. Nesluší se přeci, aby šerifovi, jenž otce nahradí, nechali v domě pavučiny a prach. Jenže ani smýčení a zametání nezabralo víc jak pět minut, a tak Sansa brzy zase seděla na posteli. Jednou nohou kopala do Aryina kufru, a jako by jí tím přivolala, její sestra se objevila ve dveřích: