Vzpomínky

Třináctá část

/ /Předem bych se ráda omluvila, protože tato kapitola (obzvlášť její konec), je krapet uspěchaná. Jde o to, že se mi trochu zastavil děj a musela jsem se v něm konečně nějak posunout, jelikož se blížíme ke konci. Doufám, že mě za to nezbijete...

"Veselé Vánoce, nii-san!" zajásala Mairu. Než stihl Izaya odložit hrnek a pronést pichlavou poznámku na její adresu, již měl sestru zavěšenou kolem krku.

Druhá z dvojčat, Kururi, přistoupila k invalidnímu vozíku o něco pomaleji, ale bratra objala stejně prudce.

"Hey...! Slezte!" vydechl Izaya, který takovou náklonnost z jejich strany nečekal. "Nejste tady trochu brzy?!"

"No ani ne... Vlastně máme zpoždění." ušklíbla se Mairu.

"Deset minut." přikývla Kururi.

Nejstarší Orihara zakroutil hlavou. Pracně odstrčil dvojčata a pak vyjel hledat Shizuu.

Mairuri ho ale nehodlaly jen tak opustit. Každá chytla jedno držátko od vozíčku a i přes informátorovi protesty začaly tlačit.

"Copak je to za rachot? Dnešek má být bez hádek." ozval se Shizuo od jídelního stolu.

Izaya se na něj podrážděně zamračil, ale veškeré poznámky si nechal pro sebe.

Shizuo s drobným úsměvem odložil vše, co držel, než přistoupil k sourozencům. "No tak, usměj se... alespoň kvůli mně."

Izaya odvrátil pohled. Tuhle hru nesnášel, jelikož proti Shizuovi vždy prohrál. A ještě víc ho štvalo, že to Shizuo ví.

"Holky, ten vozík vezměte ke schodišti." informoval Shizuo, který zvedl Izayu do náruče.

"Dobře!" vyhrkla Mairu a spolu se sestrou splnila prosbu.

"Koutky nahoru, Izayo, dnes je dobrý den." začal opět Shizuo. Přitom s černovláskem zamířil ke gauči.

"Když ty dvě nebudou provokovat, nebude problém." odvětil Izaya. Dalo mu opravdu práci dívat se jinam, než na Shizuu.

Blonďák usadil informátora na gauč. Vynutil si alespoň krátký polibek, když se ozval zvonek. "Ah to musí být Kasuka." pousmál se, než vyrazil otevřít.

"C... cože?"

Izaya se ohlédl po koktající sestře.

"O.. on... on tad... Tady bude..." Mairuri se navzájem držely za ruce. Jako opařené se usadily kousek od Izayi a jen zírali před sebe.

Informátorovi zacukaly koutky. "Hlavně neječte moc nahlas, jinak uteče." prohodil s předstíranou vážností.

Během chvíle vstoupil do místnosti Shizuo spolu s mladším bratrem a jeho přítelkyní.

Izaya si byl jistý, že v ten moment nebyly jeho sestry schopné ani nádechu. Jenže k jeho překvapení a možná i troše zklamání nezačaly ty dvě jančet a nadšeně poskakovat z hercovi přítomnosti. Jen tiše seděly, navzájem si drtily dlaně, zatímco šokovaně zírali na Kasukeho. Vlastně se červenaly a mírně třásly.

Na Shizuovu žádost nechali nově příchozí, stejně jako dvojčata před nimi, dárky u stolku, než se připojili ke členům Orihara rodiny.

"Konečně vás potkávám osobně." oslovil Kasuka informátora.

"Potěšení je i na mé straně." S těmi slovy stiskl Izaya nabízenou ruku. Neměl odvahu říct, že to není poprvé, co se setkávají, ale o tom Kasuka vlastně vědět nemusí.