Vzpomínky

Devátá část

"Tak a už tam budeme." prohodil s úsměvem Shizuo, zatímco se za jeho zády zavírali dveře výtahu. "Těšíš se?"

"Rozhodně ne tak moc jako ty." řekl suše Izaya.

"Vždyť je to víc jak půl roku, co jsi nebyl doma!" bránil se Shizuo, který již odemykal.

"Byl bych o mnoho šťastnější, kdybych netvrdl na vozíčku." odsekl Izaya.

"Dívej se na to z té lepší stránky. Budeme mít na sebe mnohem víc času, takže si to můžeme vynahradit."

"... vážně? A co třeba tvoje práce, huh?"

"Tom-san mi pomohl, takže se mi podařilo dostat v práci uvolnění. Taková placená dovolená, řekněme. A bude trvat, dokud nebudeš v pořádku."

Izaya se na Shizuu jen slabě usmál. Tenhle blonďák mu začal v poslední době připadat jako úplně jiný člověk, než jakého zná z Rairy... a nebyla to jen zásluha kulky od Akabayashiho.

"Máš hlad?" zeptal se Shizuo. "Uvařím ti něco."

"Ty umíš vařit?" podivil se Izaya.

"Umím jen tři jídla." přiznal neochotně Shizuo. Přitom přivezl Izayu do bytu, než zavřel dveře.

"A co budeš dělat čtvrtý den?"

"Seženu nějakou rychlovku."

"Ne~ Já nemám rád instantní a nezdravá jídla~!" zaprotestoval Izaya.

"To já přece vím." uklidňoval ho Shizuo. "Sehnal bych ti Ootoro od Simona... nebo Faty tuna? To ty taky rád, ne? No a ty další dny by jsi mi při vaření asistoval."

"Máš to zajímavě vymyšlené." ušklíbl se Izaya. Chtěl ještě něco dodat, ale v tu chvíli Shizuo zastavil vozík u paty schodiště. Teprve nyní si informátor uvědomil, že pokoj s koupelnou má až v patře. Než ale stačil zareagovat, již ho bral Shizuo do náruče. Dokázal udržet Izayovo drobné tělo v jedné ruce, zatímco v druhé vynesl nahoru vozík.

"Budu to tedy brát jako souhlas a něco ti uvařím. Ty zatím budeš odpočívat."

Izaya se pevně tiskl k Shizuovi, aby náhodou nespadl. Neměl už ani sílu ze sebe dostat odpověď. Příliš ho šokovalo poznání, že je nyní na Shizuovi vážně závislý.

Jakmile Shizuo vyšel schodiště, posadil Izayu opět do vozíčku, přičemž dával pozor na jeho nohu. Odvezl ho do ložnice, kde ho následně uložil od postele. Podle Shinrových instrukcí zdrátovanou nohu podložil větším polštářem, než Izayu přikryl.

Sotva Izaya v ložnici osaměl, naklonil se k nočnímu stolku, odkud vytáhl mobil. Rychle si v něm našel číslo na Namie. Netušil u čeho ji vyruší, přeci jen normálně by byla touhle dobou v práci, ale ne že by to Izayu opravdu trápilo.

"... Izayo?" Namie zněla opravdu nejistě.

"Čekáš z tohoto čísla snad někoho jiného?!" odbyl ji Izaya. "Byl jsem příliš dlouho pryč a potřebuji informace. Kdy budeš moct dorazit?"

"eh... no... asi tak v úterý." vymáčkla se konečně Namie.

"Jakže?! Ale to jsou tři dny!"

"Zařiď se sám! Já dřív nemůžu!" odsekl podrážděně.

Izaya ukončil hovor. Chvíli váhal, zda nemá zavolat Shikimu, ale pak si to rozmyslel. Neví jaká je teď situace, nemůže jen tak zavolat. Ještě tu byl Tsukumoya, ale s ním si bude povídat až u počítače.