Vzpomínky

Sedmá část

Shinra se znal s Shizuou už od základky, ale ještě nikdy ho neviděl v takovém stavu. Nebyl ani tak naštvaný, jako spíš zoufalý. Šlo na něm poznat, že nespal již několik dní. Nic a nikdo nedokázal přinutit Shizuu, aby si šel alespoň na deset minut lehnout.

Shizuo čekal, až mu zavolají, že Izayu našli. Jenže nikdo se neozval. Namie sehnala Shikiho, aby ho seznámila se situací, ale ani Awakusu-kai nedokázalo informátora najít.

„Přece se nemohl propadnout do země!" vybuchl onehdy Shizuo. Jen těžko ho uklidňovali a o to pracněji ho nutili, aby nepátral na vlastní pěst. K čemu by to bylo? Zkoušel to první dva dny od zjištění, že je Izaya pryč. Jenže za krátkou dobu si na něj stěžovalo spoustu lidí.

Shinra se ho pokoušel dostat k sobě domů, jelikož měl o něj strach, takže ho chtěl mít doma. Ale Shizuo odmítal s tím že ho Izaya potřebuje.

Týden Shizuo bloumal po bytě jak tělo bez duše, než mu Namie domluvila, ať jde za Kishitanim. To jak ji brečel na rameni, že chce svého Izayu zpátky, bylo na ni prostě moc.

Situace se přestěhováním moc nezlepšila. Právě naopak. Shizuo panikařil už jen při myšlence, že třeba zrovna teď někdo Namie volá, aby ji informoval o Izayovi. Strašná situace pro Ikebukurské monstrum a jeho blízké.

*-*

Dveře temné místnosti se otevřely. Díky tomu kužel světla ozářil ochablé tělo vysící v místnosti  spolu s dvojicí, která se na něm vybíjela. "Dejte si pauzu." ozval se příchozí. Poslechli bez protestů.

Vysoký hubený muž za sebou zavřel dveře, než vyrazil k již přítomným. „Hmm, co je to?! Vždyť jsem říkal, ať se obličeji vyhnete!" řekl podrážděně hubený muž, sotva spatřil Izayův opuchlý krvácející obličej od několika dobře mířených ran.

„Omlouváme se, pane."

„To ten jeho úšklebek... vytáčel nás." doplnil druhý.

„A co je mi sakra po tom?! Já s ním potřebuji mluvit!"

Izayovi ta situace přišla směšná. Kdyby mu bolest tváře nebránila, rozesmál by se.

Jak je tady vlastně dlouho? Příliš dlouho, vzhledem k unaveným rukám. Byl si jistý, že provaz, které měl až příliš pevně utáhle kolem zápěstí, mu zajistí dlouhotrvající památku na tyto dny. Stejně jako muži, kteří si na něm vybíjeli zlost. Očividně věděli kam praštit a jak silně, aby nic nezlomili, ale zároveň působili velkou bolest.Přestože se Izaya snažil, ne vždy v sobě udržel výkřik bolesti.

"No, Orihara-san... Jistě si říkáte, kde jste, kdo jsme my a co vlastně chceme, že?"

"Tak nějak." dostal ze sebe Izaya pracně. Špatně toho chlapa viděl díky opuchlému obličeji, takže nevěděl o koho jde. Dokonce i jeho hlas nedokázal nikam zařadit.

"Řekněme, že jsme ve skladišti. To nelžu, ale o přesnější adrese mluvit nebudeme. Není moc důležitá. Hmm, ostatně ani já nejsem pro vás důležitý. Dovolím vám, říkat mi jak chcete. Yodogiri Jinnai nebo vám oblíbenější Shiki Haruya?"

Izaya se pokusil zaostřit zrak, aby viděl líp, ale nepovedlo se mu to.

"I když, v poslední době jste často vídán v přítomnosti toho monstra Heiwajimi, že? Aby jste se cítil líp, můžete mě oslovovat Shizuo. Je to jen na vás."

'Shizuo? Co ten asi teď dělá? Strachuje se, když to má teď v hlavě pomotané?' Izaya se v duchu zasmál nad sentimentálností té myšlenky. Vždyť jen jeho jméno v něm probudilo naději, že by ho mohl někdo zachránit.