Stalker [CZ]

15.day

Pondělí

Celou noc jsem nespal. Měl jsem hodně práce s hledáním další špíny na Ellie. Ačkoliv jsem si zrovna nemyslel, že ten můj profil nikdo nenajde, hodně lidí se ozvalo a většina z nich byla z naší třídy, což je výhoda pro mě, ale ne pro Ellie.

Jestli jsem měl vztek, když tam lezla po tom otravném "nikomu nic neřeknu"?
Ne vůbec. Jen jsem tomu klukovi chtěl vyškrábat oči, utrhnout mu koule a dát je nějakému čoklovi ze sousedství. Ale je to jeho problém, že se přimíchal do něčeho takového, jako je ponižování na internetu. Nedivil bych se, kdyby to ten kluk schytal taky
Jako ty narážky a tak, i když ho pod tou fotkou zatím spíš jen litovali.

Nicméně jsem konečně zvedl prdel od stolu a zamířil do koupelny. Bylo cca 6 hodin ráno, takže jsem měl čas na více věcí, než se jen nedbale osprchovat a hodit na sebe oblečení. Ale udělal jsem to tak, protože toho svého brzkého vstávání využiji na něco pro mě víc "užitečné"- nebo spíš pro můj profil. Dal jsem si tedy studenou sprchu, protože nám zase neteče teplá, a hodil na sebe něco nenápadného v podobě kožené bundy a mých oblíbených černých kalhot s dírami. Ponožky jsem jako obyčejně našel každou jinou, takže jsem je prohlásil za pár a potichu vyšel z pokoje.

Měl jsem skoro vyhráno, jenže má mrtvolná matka vyšla z kuchyně. I přes to, jak byla unavená mě zaregistrovala. Z jejího pohledu jsem měl strach a začal jsem si vymýšlet různé výmluvy.

„Víš, co je to čas Jeremy?" řekla klidně a deku, co měla na sobě si více přetáhla přes ramena.

„Značka je malé t a jednotka sekunda."

„Ty víš, jak jsem to myslela Einsteine. Teď vyklop kam jdeš," nařídila a já začal panikařit, ale tak, aby to má matka nepoznala.

„No...j-já jdu s kluky do kavárny," řekl jsem a doufal, že se nezačne vyptávat na další otázky.

„Proč takhle brzo?"

„Potřebujeme probrat něco o té povinné četbě, co máme mít na dnešek," zalhal jsem a vypadalo to, že zabrala.

„Dobrá, Jeremy. Ale nezapomeň, že my tě sledujeme," hned jakmile to dořekla, ztuhla a odvrátila pohled do země.

„Mami...chápu, že si na to jen tak nezvykneš, ale když o tátovi budeš pořád mluvit, nikdy na to nezapomeneš. Budeš žít s pocitem, že si mohla udělat víc, ale víš ty co? Táta se o své zdraví nikdy nezajímal a i když ses ho snažila přemluvit, aby přestal kouřit, poslal tě někam a bylo mu jedno, že za sebou nechá potomka a zdrcenou manželku. Sama víš, že vykouřil dvě krabičky denně, pil alkohol a na prohlídky chodil jen tehdy, když si ho donutila. Nevážil si toho, že se o něj někdo stará a záleží mu na něm. Nikdy neřekl „děkuji" nebo „co bych si bez tebe počal". Musíš se posunout dopředu, jít ven, zajít si na kávu, zavolat těm starým fosíliím, kterým říkáš kamarádky, ale já bych je rovnou poslal do krematoria. Musíš zase najít chuť do života, najít jeho smysl," matka se na mě podívala se slzavýma očima a upřímným úsměvem na tváři.

Ruce roztáhla do širokého objetí, do kterého jsem se hned vrhl a pevný stisk ji oplatil. Plakala mi do bundy a já ji hladil po zádech.

„Byl by na tebe pyšný."

Nikdy jsem svou matku neviděl takhle skleslou. Normálně nenechává, aby se na ni všechno takhle sesypalo, ale je pravda, že jí v tom většinou pomáhal otec, dodával jí sebevědomí a pocit bezpečí. Až teď si uvědomuji, že otec byl důležitou součástí rodiny, že i když se o nás nestaral tak, jako ostatní, měl nás rád a dal by za nás ruku do ohně. Nikdy jsem se k němu neměl chovat, jako kdyby pro mě nic neznamenal.