Stalker [CZ]

21.day - part 3

POSLEDNÍ MOŽNOST SE ZEPTAT NA OTÁZKU, KTERÁ VÁS ZAJÍMÁ!
OTÁZEK JE ZATÍM - 7
_________________________________________________
Stále neděle
Pohled Karen - Jeremyho matka
Na tachometru se začalo ukazovat číslo, kterého jsem ve svém životě snad nikdy nedosáhla. Myšlenka na to, že by Jeremy skončil jako ostatní, co se zapletli do něčeho v rodině Carterových, mě popoháněla kupředu. V hlavě už jsem si promítala několik argumentů, které řeknu té prokleté ženské, co málem zničila jak můj život, tak i hromadě jiným lidem. Dalo se předpokládat, s čím na mě vyleze ona a proto bylo jednoduché si představit určité situace. Na jejího manžela jsem nic neměla, neboť to byl už na střední dosti zamlklý kluk, který s ní vlezl do postele jen proto, že ho žádná jiná nechtěla.

Shannon... ano, tak se ta mrcha jmenovala.

Neviděla nic jiného, než kapsy plné bankovek, luxusní auta a dům snů. Chudák její muž na to pak i doplatil. Musel pracovat ve dne v noci, jen aby naplnil její touhy. Údajně si pak Shannon začala stěžovat, že vůbec není doma a všechen volný čas tráví v práci, kterou pak následně opustil a našel si jinou s nižším platem.

A víte, jak to pokračovalo?

Začala nadávat, že už nemají tolik peněz a ona si musí kupovat hadry z obyčejného obchodu. Upřímně obdivuji jejího manžela, že s ní vydrží v jednom domě, dokonce v jedné uzavřené místnosti.

Ani jsem si toho nevšimla, ale ve zpětném zrcátku se začala střídavě míhat červená a modrá světla.

„Do prdele," potichu jsem zaklela a začala hledat místo, kde bych mohla zastavit. Zrovna jsem byla na dálnici, takže tady mi přišlo jako nejlepší řešení zajet buď na benzínku nebo nějaké ne moc navštěvované bistro. Na krajnici se mi doopravdy nechtělo, neboť nechci, aby mě srazilo kolemjedoucí auto. Naštěstí jsem na jednu benzínku narazila a okamžitě odbočila na parkoviště.

Popravdě se mi ještě nikdy nestalo, že bych porušila určenou rychlost nebo cokoliv jiného. To měl vždycky na svědomí můj manžel...

Ozvalo se zaklepání a já sebou prudce trhla. Jednou rukou jsem křečovitě svírala volant, i když jsem stála na místě s vypnutým motorem, a tou druhou rukou jsem stáhla jedno okénko dolů.

„Karen?!"

„Ryane? Co tady děláš?"  tady má někdo asi Alzheimera.

Viď, Karen?

Nechápavě povytáhl obočí a ukázal na svůj odznak. S naštvaným výrazem otevřel pusu, aby něco řekl, jenže já na jeho výčitky neměla čas.

„Nemůžeme si to vyřešit potom?"  pokusila jsem se o úsměv.

„Proboha, Karen! Víš kolik si jela?!"  vyštěkl na mě a rozhodil ruce do stran. To jsem si zase dala...

„Já vím, ale mám k tomu důvod!"

„Oh, opravdu?! Máš odůvodnění k tomu, proč ses po dálnici proháněla jako v Rychle a zběsile?!"

„Já... Ryane, dost spěchám. Klidně mi pak dej pokutu, seber mi body cokoliv, ale teď potřebuji, aby si měl nechal jet dál..."  udělala jsem psí očka, ale to mi očividně nepomohlo.

„Vystup z auta, Karen. Hned teď a opovaž se odmlouvat."

„Ale, Ryaneeee.."

„Chceš to po zlém?" podívala jsem se na něj s pozvednutým obočím, ale když jsem si vzpomněla na to, co udělal posledně, raději jsem otevřela a pomalu vystoupila ven.