Stalker [CZ]

19.day - part 2

Stále pátek

„Do hajzlu!" zaklel jsem, když jsem zjistil, kolik je hodin a že nejspíš dostanu papírek, pokud si nepohnu. Rychle jsem popadl černou mikinu a cestou ke schodům se nějak nasoukal do kalhot. Sprcha se mi trošku prodloužila, ale pořád je to lepší, než se procházet po škole s tím, že každý okolo bude chodit s tričkem přes nos, aby necítili můj mužný odér. I když tedy být po škole taky není žádná paráda a to zrovna v pátek, když mám v plánu jít ven. Jestli víte, co tím myslím.

„8:40," zamumlal jsem si pro sebe a přes rameno si přehodil tašku. Odcupital jsem do kuchyně s nadějí, že v ledničce něco bude. Ale víte co? Nic, nic tam jako obyčejně nebylo a bodejť by ne, když tady byl včera strážník, který toho spásá za tři. Čeho jsem si ale všiml, byl papírek nalepený na ní.

„Vrátím se až zítra kvůli práci, takže na mě nečekej
                                                                                         -Máma"

Přečetl jsem nahlas a zarazil se. Vždyť má matka práci opustila ne?!
Hned po otcově smrti šla dát výpověď, protože pracovali na stejném místě a ona nedokázala chodit někam, kde jí to připomínalo všechno, co se stalo. Ale kdyby měla novou práci, tak by mi to přece řekla. Nebo ne snad?

Nicméně mám záminku, jak s ní navázat po tom včerejšku konverzaci. Nejspíš bude hodně naštvaná, ale chtěl bych vidět, jak by reagovala ona, kdyby byl její přítel šikanován a žadonil by o pomoc. Možná jsem to s Willem trochu přehnal, ale to, že se tak praštil do hlavy není až zas tak moje vina. Měl čekat, že se do něj pustím, i když mě tam drželi ti jeho vyjevení kumpáni, co poté nebyli pomalu ani schopní zavolat Mattovi pomoc. Mohl jsem to udělat sám, ale pochybuji, že by se o Matta postarali a nebavili se s ním o tom, jak to na ně nepráskne.

Papírek jsem jednoduše zmuchlal a hodil do nejbližšího odpadkového koše. Taky na co bych to na té ledničce nechával.

S prázdným žaludkem jsem vyšel ze dveří a rychlým krokem se vydal ke škole, kde na mě bude už nejspíš čekat školník. Chtěl jsem si z kapsy vytáhnout cigaretu a využít čas, kdy nemám co dělat, ale pak jsem si vzpomněl na slova, co jsem říkal už dávno.

Nebudu jako můj otec.
Neskončím jako můj otec.

Nápad jsem okamžitě vyhnal z hlavy a svůj krok ještě víc zrychlil, abych byl ve škole, pokud možno, před zvoněním na hodinu. Ono by na tom, že bych na zeměpis přišel pozdě nic nebylo, ale od naší poslední výpomoci s pomůckami, se učitel naštval a tuhle povinnost dal někomu jinému. Asi po tom mém třísknutí na katedru našel jeden ohnutý roh u atlasu...

-----------------------------------------

„Jdeš pozdě,"  řekla osoba stojící hned naproti mé skříňce s úsměvem na tváři, když jsem konečně doběhl do školy.

„Jako obyčejně,"  stihla dodat a já se udivil nad tím, co tady vůbec dělá.

„Nemáš být už ve třídě?"  optal jsem se, i když jsem věděl, proč tam nešla.

„Možná..."  úsměv jí z tváře zmizel a pohled sklopila k zemi.

„Si v pohodě, Ellie?" starostlivě jsem se na ni podíval.

„Neměla bych snad?"

„Ne, jen vypadáš...unaveně,"  něco jsem ze sebe dostal a skříňku zavřel. Zkontroloval jsem, jestli mám všechny potřebné věci na hodinu, aby si učitel zase nestěžoval a vydal se ke třídě. Sice je dávno po zvonění, ale pomocníci, co mají učitelovi odnést atlasy a další potřebné věci, ještě nedorazili. Ani se jim nedivím vzhledem k tomu, kolik je toho "potřeba".