Stalker [CZ]

10.day

Pohled Ellie - středa

Studené kapky potu mi stékají po těle, zrychlí se mi dech, vzduch okolo mě zhoustne a srdce se mi snaží vystřelit hrudník, jak rychle bije. Víčka držím pevně při sobě a snažím se je tak udržet co nejdéle, abych nemusela čelit pohledu osoby přede mnou. Sice jsem ho neviděla, ale cítila jsem na sobě jeho propalující pohled, který pomáhal mému srdci uniknout. Opravdu jsem se snažila neotevřít své oči, ale nedokázala jsem to. Pomalu jsem je otevřela, abych spatřila ďábla osobně.

Nepamatuji si, že by u mě stál tak blízko. Možná to bylo kvůli tomu, že z něj nesálalo žádné teplo a já necítila jak jeho vůni, tak i jeho dech, který by mě měl v téhle blízkosti šimrat na obličeji. V měsíčním světle jsem viděla jen jeho pokřivený úsměv a jiskřičky v jeho očích, které byly spíše děsivé, než přitažlivé, jako jeho pokřivený úsměv.

Sakra, a že ten způsob, jakým se usmíval, byl žhavý.
Světlo z měsíce nestačilo na to, abych ho mohla poznat nebo alespoň odhadnout, kdo to byl.

Nad tím, jak jsem si prohlížela jeho úsměv, se ušklíbl a začal se ještě více přibližovat. Já pro změnu začala couvat, nebo aspoň do té doby, než jsem na svých zádech neucítila tvrdou kůru stromu, která mě donutila se zastavit.

Rozhlédla jsem se po okolí a já si uvědomila, kde to vlastně jsme.
Byla jsem v lese...v lese u lomu, kde jsem tehdy zjistila, že mě někdo sledoval.

Podívala jsem se zpátky na osobu, která byla těsně namačkaná svým tělem na tom mém. Upřeně se mi díval do očí, jakoby se snažil zjistit, na co zrovna myslím. Pokud to není upír z Twighlightu, tak nevím, jak to má v plánu udělat.
Sakra.
Kurva.
Já se nad tou myšlenkou zasmála.
A nahlas.
Kurva, kurva, kurva.
Udiveně si mě přeměřil pohledem, a když se chtěl znovu vrátit k mým očím, zastavil u mých rtů. Ještě více se přiblížil, čímž mě donutil se více přimáčknout ke stromu za mnou. Jeho to ale nezastavilo.
Svými rty se jemně otřel o ty mé a znovu se mi zadíval do očí, jako kdyby čekal na svolení.
Tohle je špatně.
Hodně špatně.
Na poslední chvíli jsem sebrala všechnu sílu ve svých rukách a odstrčila ho na stranu. Nenaštval se, jen mě sledoval jak mu mizím z dohledu a smál se.
Sakra, ten smích.
Kolena se mnou nechtěla spolupracovat.
A hlava vlastně taky ne.
Já ten smích už někde slyšela.

Utíkala jsem směrem, kde by měl být náš dům, který nebyl od lomu tak daleko, ale nebyl tam. Vlastně tam nebylo nic...zase jen les.
Najednou jsem za sebou uslyšela znovu ten smích, který se každou vteřinou přibližoval.
Studená ruka mi odhrnula vlasy z krku a hned na to jsem cítila, jak se k němu přiblížil svou tváří. Zamrzla jsem na místě, doslova, když mě na něj jemně políbil.

Otočil si mě tváří k němu, ale já ho stále nemohla rozpoznat. Jiskřičky v jeho očích už nebyly děsivé, ale pobavené.
Sakra co?
Jakmile jsem od něj zase začala couvat, pobavení v jeho očích najednou zmizelo a zůstalo v nich prázdno. Jen na mě hleděl bez toho pokřiveného úsměvu a já stále couvala.
Couvala bych klidně i dál, kdybych pod sebou měla ještě pevnou půdu.
Někam jsem spadla, ale kam, to nevím.

Probudila jsem se ve své posteli, se zrychleným dechem a potem stékajícím po mém čele. Klepala jsem se od strachu, který ještě před malou chvíli pohltil celé mé tělo.
Byl to jen sen, Ellie.
Jen sen.
Jen sen, který byl tak živý.

Se stále zrychleným tepem a potem na čele jsem se podívala na mobil vedle své postele.
7:30...čas vstávat a jít do školy.

„Zlato?" uslyšela jsem mámin hlas za dveřmi svého pokoje.