They don't know about us

Part 13

„Co to říkáš, Ash?“ kouká na mě nevěřícně Jess.

„Prostě za to můžu já.“ Brečím čím dál víc.

„Ashley, potřebujeme titulky.“ Snaží se o smích Nick, ale moc mu to nejde.

„Já- já, nestíhala jsem, tak mi mamka řekla, že- že mě tam odveze. Kdybych nikam nejela…“ 

„Ale no tak, Ashley, nemůžeš za to ty.“ Usmívá se na mě lítostivě Jess. „A navíc, tvá maminka je určitě v pořádku. Jinak by nám něco řekli. No, tak. Nebreč. Nic ji není.“

A z ničeho nic mě popadne vztek. Jakoby někdo přepnul televizní kanál z dojemného filmu na záběr tornáda, co se žene přes Čínu. Najednou mám chuť na tu hodnou a vždycky milou Jess křičet. A taky křičím.

„Víš, jak umřel náš otec?“

„Ehm. Myslím, že se Nick nikdy nezmínil.“ Řekne překvapeně. Kdo by nebyl překvapený, když se z ubrečeného dítěte stane šavlozubý tygr. 

„Při autonehodě.“ 

„Ach.“ Pochopí Jess. „Ale tvá maminka je v pořádku.“ Začne zase omývat tu stejnou větu. Pořád dokola a dokola. Je v pořádku. Je v pořádku. Je v pořádku. Zní mi to v hlavě. To samé říkali i o tátovi. Jenže nebyl. A rozhodnu se to Jess říct. Nechápu, kde se ve mně vzalo tolik nenávisti a vzteku, ale prostě to musí ven.

„Táta byl taky. Vždyť jen naboural do stromu.“ Řeknu jízlivě, ale hned pokračuju, „Převezli ho do nemocnice, ošetřili mu pár ran a chtěli ho pustit domů. Prý, že je v pořádku.“

„Ashley, to stačí.“ Zamumlá za volantem Nick. Jde vidět, že ho bolí jen ta vzpomínka. Ale mi to nestačí. 

„Jenže pak ve výtahu omdlel, tak si ho tam chtěli nechat přes noc. Na pozorování. Ale nepozorovali ho. Dali ho na nějaký obyčejný pokoj, kde se sestra ukázala až ráno. Jenže to už byl…“ to slovo nevyslovím. Ne, že bych nechtěla. Tak moc chci! Chci to té věčně optimistické Jess vmést přímo do obličeje ať pozná, jaký je život. Ať pozná, jak to bolí. Ať pocítí mou bolest. Není to přímo bolest, ale takové prázdno. Prázdno na levé straně prsou. Prázdno, které už se nikdy nezaplní. Prázdno, které chci tak zoufale plné. 

„Mrtvý.“ Dořeknu po chvíli, ale vůbec to nezní tak, jak bych chtěla. Zní to sklesle. Bolestně. Jako bych prohrála. A v tom si to uvědomím. Prohrála jsem. Nemám tátu, máma je v nemocnici (mou vinou), bratr se za chvíli vypaří se svou úžasnou přítelkyní a můj nejlepší kamarád na mě časem zapomene. 

Jen co pomyslím na Harryho, zabzučí mi mobil.

- Jedu do Španělska! Nemůžu se dočkat! Chápeš to? Několik dnů s tou nejlepší skupinou na světě. Myslím, že máme šanci. Třeba budeme slavní. Dokážeš si to představit? Fanynky budou šílet, omdlévat a chtít autogramy. Zítra se u tebe stavím a všechno ti řeknu. Btw. Je všechno v pořádku? - 

Harry. Ztratím ho. Jsem si tím jistá tak, jako si jsem jistá, že dýchám. Zůstanu sama.