They don't know about us

Part 16

„Země volá Ashley!“ zamává mi před obličejem Josh.

„Co-co?“ kouknu na něj překvapeně.

„Tys mě fakt vůbec neposlouchala.“ Zavrtí nevěřícně hlavou. A sakra, on něco říkal? A o čem jsme se to vůbec bavili? Pamatuju si, že jakmile Harry odjel, tak jsem se nějak doloudala domů a lehla si na postel. Pak na mě zazvonil Josh, šli jsme do skate parku, chvilku jsme jezdili, a potom jsme si sedli a o něčem jsme se bavili. No a já si pro nic na světě nevzpomenu o čem! 

„Ale poslouchala.“ Bráním se.

„Tak mi odpověz.“ Vítězně se na mě zašklebí. Myslí si, že tímhle mě dostal.

„Léto.“ Plácnu první slovo, které se mi vybaví, a doufám, že to je správná odpověď.

Josh se začne smát. Hmmm. Tak to asi nebyla správná odpověď. Normálně bych se začala bránit, ale teď jen trhám trávu, vysypu ji z dlaně a vytrhnu další trs. Tohle dělám pořád dokola a čekám, až se Josh uráčí přestat smát.

„Dobře, asi se tě zeptám znova.“ Řekne ještě mezi vzdechy. (smíchu)

„Když myslíš…“ zamumlám.

„Proč jsi taková?“ prohlíží si mě s rýhou mezi obočím.

„To je ta otázka?“ řeknu otráveně.

„Ash,…“ vzdychne.

„No jo, promiň. Promiň.“ Zvednu ruce na obranu. Přeháním to. Josh je tak hodný, že mě vytáhne ven a já jsem kyselá jak citron.

„Nemusíš se omlouvat, jen…“

„Ale jo, omlouvám se. Začneme znovu? Jaká byla ta otázka?“ zeptám se a nasadím falešný úsměv. 

„Chystáš se někam na univerzitu?“ řekne taky s úsměvem. Nepoznal, že můj úsměv je jen falešný. Harry by to poznal. Harry… STOP!!! Harry je pryč, vrátí se za dva týdny, ale do té doby tu je Josh. Není to Harry, ale alespoň někdo. A pokud chci, aby to se mnou vydržel, tak musím přestat myslet na to, co právě Harry dělá a jestli si s klukama rozumí. Vždyť je pryč ani ne 24 hodin a já už vyšiluju. Klídek, Ash. To zvládneš. Nádech, výdech. Uf, uf. Tak. Zpět k Joshovi.

„Přemýšlela jsem, ale myslím, že je ještě brzo.“

„Můj otec tvrdí, že dokud mám zapnutý mozek, tak musím studovat. Prý pak vypnu a už nic nevystuduju.“ Převrátí očima.

„Možná má pravdu.“ Významně se usměju. Doufám, že alespoň toto pochopí.

„Možná…“ On mě fakt nepochopil! Myslí si, že to myslím vážně! A teď nad tím přemýšlí! Mám neskutečnou chuť se smát.

„Takže ty půjdeš studovat?“ řeknu místo smíchu.

„Asi jo. Aspoň to zkusit.“ Zakření se.

„A jaký obor?“ snažím se udržet konverzaci a daří se mi to. Bavíme se pak asi ještě půl hodiny o tom, jestli je lepší jít na školu v Londýně nebo v Manchesteru.

Zrovna v tom “nejlepším“ nás vyruší Sarah s Codym. Přiřítí se k nám na skatech a oba se hlasitě smějí.

„Haha! První!“ zaraduje se Sarah, když dopadne vedle mě na trávu.

„Jenom proto, že jsem tě nechal vyhrát.“ Bručí Cody a svalí se vedle Joshe.

„No to určitě!“ odfrkne Sarah.

„Vždyť jsem se vůbec nezpotil.“ Čuchne si pod paži Cody.

„Fůůj.“ Zapištíme se Sarah společně.