They don't know about us

Part 6

“Manchester.“ Ohlásí řidič a já si oddychnu. Tohle byla snad ta nejdelší, nejdeprimovanější a všelijak nejhorší cesta, co jsem do Manchesteru zažila. A teď, konečně, konec. Popadnu tašku a vyběhnu z autobusu. 

Tak a teď kam? Rozhlédnu se a všude jsou jen domy, sem tam zeleň a hafo lidí, kteří někam spěchají. Vzpomínám si, že do centra se jde do leva, pak někde kolem nějaké kavárny a pak kolem čistírny. Do té zajdu, až pojedu domů, protože se s tím kostýmkem nehodlám tahat nějakých sedm hodin.

“Hledáš něco?“ ozve se vedle mě. Otočím se a spatřím kluka, který může být tak starý jak Harry, má krátké blonďaté vlasy, průzračně modré oči a na tváři široký úsměv. 

“Ehm… vlastně jo. Nevíš, kde se tady pořádá konkurz X-factoru?“ oplatím mu úsměv.

“V divadle, ale neměla bys tam už dávno být? Mám kamarádku, co se tam přihlásila a ani bych se nedivil, kdyby tam stanovala.“ Směje se.

“No, ale já nejdu na konkurz….“

“Tak proč tam teda jdeš?“ diví se.

“Podpořit kamaráda.“

“Kamaráda?“ řekne nedůvěřivě.

“Jo, kamaráda.“ Zasměju se.

“Dobře, tak co kdybych tě tam zavedl?“ nabídne.

“To by bylo super,“ Usměju se, „ale nechci tě zdržovat. Určitě máš lepší věci na práci.“

“Lepší věci na práci, než trávit čas s krásnou dívkou? Ne, nic mě nenapadá.“ Kření se.

Nesměle se usměju, protože nejsem zvyklá, že se mnou nějací kluci flirtují. Vlastně se mi vyhýbají velkým obloukem. Bylo to tak, že jsem chodila s Jonasem a ten mě podvedl s nějakou Emily. No, a když se to Harry dozvěděl, počkal si na něj před školou a … nemyslím, že to bylo pro Jonase příjemné, protože od té doby se ke mně žádný kluk neopováží ani přiblížit. Říkají mi –Ta od Harryho -. 

“Tak půjdeme?“ vytrhne mě z myšlenek.

“Určitě, jen, nebude ti vadit, když mu zavolám?“

“Jen volej.“ Usměje se.

Vytáhnu mobil a vytočím Harryho číslo.

“Ash?“ snaží se přeřvat kravál kolem.

“Jen jsem ti chtěla říct, že jsem dorazila.“

“Super! A už víš kde to tu je?“

“Ne, ale nějaký kluk mě tam zavede.“

“Nějaký kluk?“ řekne podezřele.

“Harry, klid.“ Směju se. 

“No jo, já jen, že tady nejsi v Holmes Chapel. Může to být nějaký úchyl…“

“Nejsem malá.“ Zabručím.

“No jo, promiň. Ale zkus si pospíšit jo? Už mám číslo a za chvíli budu v divadle. Nevím, jestli tě tam pustí.“

“Aha a za jak dlouho tě tam asi vezmou?“

“Tak do hodiny?“

“Dobře a jak tě pak najdu?“

“Cože? Neslyšel jsem tě. Je tu strašný kravál!“ nadává.

“Jak tě pak najdu?“ zopakuju otázku.

“Nevím, zavoláš mi, nebo já tobě. Ash, promiň, ale musím, nějaký týpek tu chce dělat rozhovor.“

“Vidíš, ještě jsi ani nezazpíval a už budeš slavný.“ Směju se.