They don't know about us

Part 15

Celý týden proběhne poklidně. Všichni Harryho chválili, Harry se balí do Španělska a já pracuju na směny v pekárně. Když se mě Harry zeptal, kam pořád chodím, řekla jsem, že za mamkou. A to nebyla až tak velká lež. Vždycky se za ní po práci stavím. Donesu ji novou knihu, čerstvé crosainty a vykládám ji všechny novinky. Doktor mi řekl, že si ji tam nechávají raději déle, prý aby se neopakoval ten incident s mým otcem. Pořád u toho dělal takové ty soucitné odmlky a děsně se u toho potil. Fuj! Nicméně, Harry zítra odjíždí a já se právě vrátila z “rozlučky“, kterou jsme pro něj přichystali s celou partou, a jsem děsně unavená! Celý den jsme zdobili skate park, chystali občerstvení, hudbu, a hlavně jsme hlídali, aby se tam Harry neobjevil předčasně. Když jsme měli všechno hotové, zašla jsem pro něj se slovy: Nazdár, já vím, že se balíš, ale nechceš si zajít zajezdit na skejtu? A on samozřejmě šel. Přišli jsme do skate parku a jako mávnutím kouzelného proutku se všechno rozsvítilo a vypadalo to jako v pohádce. Teda do té doby, než Josh zakopl o kabel (když chtěl Harryho přivítat tím, že na něj vylije nějakou sračku), vyrval všechny dráty a jako třešinku na dortu tu divně páchnoucí tekutinu vyšplouchl na hlavní zdroj. Takže to všechno udělalo: Schhrrzzž! A vyplo se to. Pak jsme si museli bohužel vystačit s pouličním osvětlením, protože se nikdo neodvážil na ty mokré kable šahat, ale i tak to byla paráda. Tancovali jsme, povídali si, jedli a smáli se. Pak nám Harry řekl, že mu budeme chybět, a že by možná bylo lepší, kdyby nepostoupili, aby se mohl co nejdříve vrátit. To jsme mu samozřejmě začali všichni vymlouvat. Někteří to vymlouvali velice zvláštními argumenty, ale proč ne. Třeba Cody řekl: Hele, třeba budeš slavný a budeš mi moct zařídit nějakou V.I.P vstupenku do všech restaurací. To by bylo vážně bomba, jíst zadara! Nebo Sarah řekla: V žádném případě! Musíš postoupit a musíš být slavný, protože to bych pak všude mohla říkat, že tě znám. No a taky bys mě mohl dostat na nějaké světové módní přehlídky a tak.

Nezapomněla k tomu svůdně mrkat řasy. Prostě to bylo L.E.G.E.N.D.R.Á.R.N.Í! Myslím, že na to všichni budeme vzpomínat ještě dlouho.

Hodím sebou na postel a kašlu na nějaké převlíkání. Prostě usnu, tak jak jsem a je mi to úplně jedno.

* * *

„A nezapomeň mi volat každý den!“ poučuju Harryho, když se před jeho domem loučíme.

„Ale to bude strašně drahé.“ Brblá.

„No a?“ křením se.

„Kdo to bude platit?“ 

„Ty, přece.“ Povzbudivě ho poklepu po rameni.

„Paráda.“

„Hele, Harolde! Já jsem se s tebou dělila o postel, a to ještě nemluvím o roztrhnutém prostěradlu, a ty mi nechceš volat?“ řeknu naoko ublíženě.

„Dobře, budu volat. Stačí třikrát denně?“ usměje se.

„Čtyřikrát.“ Upřesním, ale ve skutečnosti je mi jedno kolikrát, hlavně, ať volá.

„Rozkaz.“ Zasalutuje.

„Harry! Jsi připravený?“ volá na něj Anne.

„To nebudu nikdy.“ Zakření se a znovu se otočí ke mně.

„Bojíš se?“ zeptám se ho.

„Ani nevíš jak. Ale docela mě uklidňuje, že na to nebudu sám.“

„No jo. Ty a tvá skupina.“ Zakřením se. „Už jste přemýšleli, jak se budete jmenovat?“

„Ash, byli jsme spolu asi tři hodiny. Nebyl čas přemýšlet.“

„Já vím. Ale ty jsi nepřemýšlel? Jen tak?“ vyzvídám dál.

„Možná…“ napíná mě.

„Řekni mi to!“ bouchnu ho do ramene.

„No, napadlo mě One Direction. Víš co. Jakože máme jeden směr.“ Kření se.

„To je pěkné.“ Uznám. Vážně se mi to líbí. Je to takové, neobyčejné.

„Harry, měli bychom jet.“ Řekne Anne, když kolem nás prochází k autu.

„Jojo, už jdu.“ Kývne hlavou na souhlas, ale pořád je otočený ke mně.

„Ash?“ osloví mě potichu.

„Ano?“ usměju se. Čekám, že bude zase naříkat, že to nezvládne a tak, takže mluvím pomalu a povzbudivě.

„Já- ehm, nezmění se nic, že ne?“

„Co by se mělo změnit?“ nepochopím jeho otázku.

„Myslím to mezi námi. Nejlepší kamarádi navždy, pamatuješ?“ smutně se usměje.

„Jistě, že si pamatuju. Ale proč by se mělo něco změnit?“

„Nevím. Prostě mě to napadlo. Třeba, že když tady nebudu, tak ti bude lepším kamarádem Josh…“ 

„Harry. Je jasné, že se budu bavit s Joshem, Sarah, Codym a ostatními, ale nikdy mi nikdo nemůže nahradit tebe. Vždyť to snad ani nejde. Nedokážu si představit, že se Joshovi svěřuju, nebo že ho nechávám přespat v mé posteli…“

„No to doufám!“ skočí mi do řeči Harry se smíchem.

„Neboj.“ Taky se zasměju.

„Harry! Pospěš si!“ volá z auta Anne.

„Tak běž.“ Usměju se.

„Budeš mi chybět.“ Harry mě pevně obejme. Ale není to obyčejné obejmutí. Přijde mi, jako by bylo na rozloučenou. Jako by počítal s tím, že už se nevrátíme do starých kolejí. Jako by věděl, že toto obětí je poslední.

„Ty mi taky.“ Stisknu ho ještě pevněji.

Harry mi dá přátelský polibek na tvář, odtáhne se, naposledy se na mě usměje a nasedne do auta.

„Ahoj Ashley.“ Usměje se na mě ve zpětném zrcátku Anne a já ji úsměv oplatím.

„Užij si léto, Ash!“ nahne se z okýnka Harry a usmívá se.

„Ty si ho taky užij.“ Usměju se, ale mám strašnou chuť brečet, křičet, ať mě tu nenechává, ale zároveň chci skákat metry vysoko, že to dotáhl tak daleko.

„Ahooj!“ mává zběsile Harry, zatímco se auto rozjíždí.

S úsměvem mu taky mávám, až dokud je vidím. Jakmile auto zahne za roh, ruce mi poklesnou a z očí mi steče první slza. Uvědomím si, že teď mi odjel Harry, ten Harry, který tady byl vždycky se mnou, a který mě vždy povzbuzoval. A až se vrátí, tak to bude jiný Harry. Bude to Harry, který si žije svůj sen a já v něm nehraji žádnou důležitou roli.

Ale i přes tyto myšlenky, jsem na MÉHO Harryho hrdá. Jsem na něj hrdá tak, jak je matka hrdá na své dítě, když řekne první slovíčko, nebo se naučí chodit. 

Jeden problém je, že hrdá je jen malinká část, která ne a ne přebít tu sobečtější část, která chce Harryho zpět. Takže se mi po obličeji kutálejí velké slzy a rozmazávají mi řasenku tak, že skoro přes to černo nevidím.

Jsem tak ráda, že máme pololetní známky za sebou :3 jenom doufám, že nám učitelé dají alespoň týden oddech než začneme psát další písemky -___- Jinak k dílu, líbí? :D Mi ne :( Hazz odjíždí :(( Chci vědět vaše názory! :D jeden komentář vás nezabije, víte to, že jo? :D with love L.