They don't know about us

Part 8

“Jsem doma!“ zavolám, když za sebou zavřu vstupní dveře.

“Jé ahoj! Tak jak dopadl?“ usmívá se na mě mamka.

“Postoupil!“ zakřením se.

“To je úžasné, ne?“

“Jo, úžasné.“ Usměju se, ale zadrhne se mi hlas.

“Vážně?“ kouká na mě ustaraně mamka.

“Jo.“ Snažím se o úsměv, ale zradí mě. Do očí se mi nahrnou slzy.

“Ale, ale, copak?“ obejme mě.

“Nic. Jen… Nic.“

“No tak, co se stalo?“ konejšivě mě hladí ve vlasech.

“Já jen, že teď bude pořád pryč. Věděla jsi, že odjíždí už za týden? A co, když potom bude slavný a na mě si ani nevzpomene? Budu jen nějaká trapná kámoška z dětství. Chvílemi lituju, že jsem ho k tomu donutila.“ vychrlím ze sebe. „Jsem sobecká, co?“

“Ne, vůbec ne. Řekla bych, že reaguješ úplně normálně. Jen, nemyslím si, že na tebe Harry zapomene. Takový on není. A třeba ani nepostoupí.“

“Jenže to taky nechci. Když už se tam dostal, tak chci, aby vydržel co nejdýl.“

“Ash, jsi ten nejlaskavější člověk jakého znám. Vůbec se na sebe nezlob, když taky jednou myslíš na sebe. Jsem si jistá, že to dopadne dobře.“

“Díky.“

“Mám tě ráda, zlato.“

“Já tebe taky.“ Usměju se na ni a jdu do pokoje. Sice mi moc nepomohla, ale aspoň jsem to někomu řekla. Myslím, že bych měla přestat myslet na to, jaké to bude bez něj, ale začít myslet na to, jak šťastný bude Harry. Zaslouží si to. 

Ráno se rychle nasnídám, obléknu si kraťasky a tílko, protože venku je strašné horko, a jdu do scate parku, kde na mě má čekat Harry. 

“Ash! Tady!“ mává na mě Harry od jedné rampy.

“Ahoj Harry!“ usměju se.

“Jak se máš?“ 

“Fajn. Co ty? Už máš sbaleno?“ 

“Ještě ne, ale přemýšlel jsem…“

“Nad čím, prosím tě?“ směju se.

“Říkal jsem si, že ti to možná vadí, že budu celé prázdniny pryč.“ Koukne na mě tázavě.

“Proč by mi to mělo vadit?“ 

“Já nevím, prostě, že jsme měli všechno naplánované spolu a já si teď odjedu…“

“Harry.“ Oslovím ho.

“Hmmm?“

“Chceš tam jet?“

“To jo, ale…“

“Pokud tam chceš jet, tak žádné ale neexistuje. Prostě tam pojedeš, i kdybych se tady měla unudit k smrti.“ Povzbudivě se usměju. Teď už si tím jsem jistá, protože jsem večer hodně přemýšlela. A to, že si Harry splní sen (i když je to nový sen, o kterém asi ještě ani neví) je pro mě důležitější, než nějaké nepovedené prázdniny. A to jestli na mě zapomene? Asi to risknu a budu muset věřit, že nezapomene.

“A vážně ti to nevadí?“ pochybuje pořád, ale už se směje.

“To víš, že vadí,“ křením se, „ale co s tebou nadělám. Když už jsem tě do toho jednou dotáhla, tak tě budu podporovat.“