They don't know about us

Part 14

„Jak?“ prolomí ticho Jess. Ale nemluví ke mně. Zeptala se opatrně a strašně potichu Nicka.

„Vnitřní krvácení.“ Zamumlá Nick a dál se věnuje řízení.

„Ach.“ Vzdychne Jess.

A tohle byl poslední rozhovor. Zbytek cesty proběhne v tichosti a atmosféra by se dala krájet. Koukám z okna a pozoruju krajinu. Vzpomenu si, jak jsme s Harrym vždycky počítali, kolik projede aut, tak začnu taky počítat. 

Jedna.

Dvě.

Tři.

Čtyři.

Pět.

Šest.

Sedm.

Osm… zavírají se mi oči.

Devět.

Deset.

Jedenáct…

Vystoupím z auta a rozhlédnu se. Tohle není Cheshire. Ani Holmes Chapel. Nepoznávám to. Jediné co vidím, je obrovská budova. Jdu k ní, otevřu dveře a ocitnu se v tak bílé místnosti, že mě z toho bolí oči. Nevím, kam mám jít, tak jen tak bloudím. „Je tu někdo?“ zavolám a můj hlas se odrazí od stěn.

Pokračuju v bloudění, když v tom uvidím kudrlinky. Ty kudrlinky, které tak dobře znám. 

„Harry!“ rozběhnu se k němu. Ale přijde mi, jako bych běžela na místě. 

„No tak! Harry!“ volám. Všimnu si, že Harry není sám. Vedle něj stojí ještě nějací čtyři kluci.

„Harolde!“ zavolám znovu a konečně se mi nohy pohnou. Běžím, jak jen můžu, až se mu konečně vrhnu kolem krku. Harry se na mě nechápavě dívá.

„My se známe?“ řekne hrubším hlasem, než si ho pamatuju. Taky jinak vypadá. Jeho kudrliny jsou nalakované nahoru, že vypadají, jako U- rampa. V nose má kroužek a od krku má celé tělo ozdobené tetováními. 

„My se známe?“ zopakuje znovu Harry.

„Jasně. Já jsem Ashley, pamatuješ?“

„Harry, ty to děcko znáš?“ přitočí se k nám Louis. Jenže ten je taky úplně jiný. Hlavu má vyholenou, v uchu neskutečně moc náušnic a tetování nemá jen od krku, ale i celá jeho pleška je zakryta zvláštními znaky.

„Neznám.“ Zavrtí hlavou Harry.

„Ne! Znáš mě! To jsem přece já, Ashley.“ Buším ho do hrudi.

„Jdeme.“ Vymotá se ze mě Harry a odchází.

„Počkej!“ volám za ním a utíkám, ale jsou pryč. Zato já najednou stojím před dveřmi. Opatrně je otevřu a spatřím mamku! Jenže tam není sama. Okolo její postele sedí Nick, Jess, Mike, babička a děda.

„Maminko!“ hrnu se k ní, ale všichni na mě upřou vražedný pohled.

„Stůj.“ Zavrčí Nick.

„Ale mamka…“ nakouknu přes něj, ať ji vidím. Má zavřené oči. Asi spí… zarazím se. Je tu nějaké ticho. Neměly by pípat takové ty přístroje? Ty, co ukazují, že je ještě na živu.

„Je mrtvá. Tvou vinou! Zabilas ji!“ vyštěkne na mě Mike.

„Co-cože?“

„Má pravdu. Zabilas ji.“ Probodává mě pohledem Nick.

„To nemůže být…“ do očí se mi hrnou slzy.

„Pozdě na nějaké řeči! Běž pryč. Nikdo tady nechce vraha.“ Ozve se Jess.