They don't know about us

Part 12

„Odkud ho znáš?“ ptá se mě Harry.

„Není to jedno? Teď, když jsi ho odehnal?“ říkám naštvaně.

„Měla bys být ráda.“

„No, tak to teda nejsem.“

„Vážně bys měla být ráda.“ Ozve se Louis.

„Ty se do toho nepleť.“ zpražím ho pohledem a on couvne. 

„Pardon.“ Zvedne ruce na obranu.

„Ashley, ale ty nevíš co je zač.“ říká Harry.

„A ty snad jo?“ 

„Jo. Teda ne já. Louis.“ Zbaběle ukáže na Louise.

„Co to meleš?“ překvapeně na něj zírá.

„Vždyť si říkal tamto…“ mele nesmysly Harold.

„Co?“ nadzvedne obočí Louis.

Harry se na něj významně podívá.

„Jo to!“ zasměje se Louis.

„Tak mi to řekni.“ Tázavě se na něj podívám. 

„Ehmm…No… On…“ neví co říct.

„Jste směšní.“ V mém smíchu jde slyšet tolik sarkasmu!

Harry jen zahanbeně kouká do země. Jo, to by mu šlo.

Otočím se a vykročím si to pryč. 

„Ashley počkej!“ volá na mě Harry. „No, tak! Počkej přece!“ 

Najednou mám svou ruku v té jeho. Rychle se mu vytrhnu.

„Ashley.“ Řekne hlasem plným bolesti.

„Co?“ zvednu obočí.

„Louis vážně ví co je zač.“

„Jo?! Tak proč mi to neřekl?!“

„Asi tě nechtěl ranit nebo já nevím co.“ Pokrčí rameny.

„Harry, …“ chci zase protestovat, ale Harry mě zastaví.

„Jasně. Asi mi nevěříš, ale vážně jsme to s tebou mysleli dobře.“

„Tak co udělal tak strašného?“ vzdychnu.

Harry odhalí dolíčky. „Ty se mnou mluvíš. A normálně!“ Raduje se.

„Jsi vážně pako.“ Musím se taky usmát.

„Ale stejně mě máš ráda.“ Obejme mě.

„To teda mám.“ 

Achjo. Proč vždycky tak brzo povolím? Jsem neskutečně dobrá duše! A to je Haroldovo jediné štěstí.

„Takže? Co udělal tak špatného?“ tázavě se na něj kouknu, když mě pustí z objetí.

„Myslím, že si nebudeme kazit pěknou chvilku.“ 

„Harry.“ Položím mu ruku na tvář.

„Jo?“

„Mám neskutečnou chuť dát ti facku.“

Harry se pousměje a skousne si ret. To dělá vždycky, když chce vybuchnout smíchy, ale nehodí se to. 

Tak schválně jak dlouho to vydrží. Počítám tak… pět vteřin?

Jedna…

Dva…

Tři… Harrymu už cukají koutky.