They don't know about us

Part 7

To čekání je nekonečné. Už uběhly dvě hodiny a půl a Harry nikde. Ani mi nebere mobil, ani fronta se nějak nepohnula. Nechápu, co tam tak dlouho dělají. Stihla jsem si zajít pro plechovku Pepsi, navštívit díru, zvanou záchod, pokecat se securiťákem, ve fruti ninja jsem překonala asi pět nových rekordů, pokecat přes facebook se Sarah (mojí kámoškou, která patří mezi těch pár holek, co chodí do skate parku), zavolat mamce a postěžovat si… 

Chci vstát a zajít si pro další plechovku Pepsi, ale dveře se konečně otevřou. Vyjde drobná brunetka, na tváři úsměv, jako by právě vyhrála v loterii. Po ní nějaký blonďák, kolem něj parta kluků a očividně se snaží, aby celý svět věděl, že postoupil. Další člověk už není tak nadšený, ale má zarudlé oči a někdo ho konejšivě drží okolo ramen. Vychází spousta lidí, jen Harry nikde. Nedočkavě klepu nohou o cestu a okusuju si nehty. 

“Anne!“ vykřiknu a utíkám k černovlasé hlavě. Ona se na mě otočí a zjistím, že jsem si ji s někým spletla.

“Volala jste na mě?“ usměje se.

“Ano, ale promiňte, s někým jsem si vás spletla.“ Omluvím se.

“A koho hledáš? Třeba bych ti mohla pomoct.“ 

“No, vlastně možná ano. Neviděla jste takového…“

“Ash!“ uslyším výkřik. Otočím se a vidím Harryho, jak ke mně utíká s rozpaženýma rukama. Ani se nenaděju a už jsem v jeho objetí.

„Takže to dopadlo dobře?“ směju se.

„Jo! Jdu dál! Chápeš to? Já!“ kření se a točí se mnou dokola. „Škoda, žes tam nebyla.“

„Ale já ti to natáčel.“ Ozve se s úsměvem Harryho bratránek. 

„To je super!“ oplatím mu úsměv a dál se s Harrym raduju. Jsem tak šťastná! On to zvládnul! Bože, ááá 

„Nechcete se jít radovat jinam?“ směje se nám Anne.

„To už nebude ono.“ Zakření se na ni Harry a dál mi vypráví, co všechno se stalo. 

Prý potkal na záchodě nějakého kluka, co je totálně šáhlý, ale aspoň s ním utíkal čas rychleji. Taky postoupil, takže je rád, že tam bude mít nějakého kámoše. Dále mu tam prý Anne udělala trapas, protože mu tam dala přede všema pusu. Je naštvaný na porotce, jménem Louis, protože tam skoro všem říkal, že když má šestnáct, tak to je moc mladý. Prý mu kvůli tomu řekl NE! Ale Simon i ta, jak říká Harry, ženská mu řekli ANO!, takže je to v pohodě. Prostě mi všechno vypráví a já neskutečně lituju, že jsem tam nemohla být s ním.

„Ashley, chceš svézt domů?“ vyruší nás Anne. Opět.

„Ráda. Ale ještě musím do čistírny.“ Usměju se.

„Tak tam zajedem.“ Oplatí mi úsměv a dál pokračuje k autu.

„Ash, jsem tak šťastný!“ skáče radostí. „A dvacátého druhého jedu na bootcamp! Nechápu to!“

“Dvacátého druhého srpna?“ zarazím se.

“Blázníš? Července!“

“Ale to je už za pár dní.“

“Já vím. Není to paráda?“

“Jo. Jasně.“ Zamručím, ale Harry si toho divného podtónu nevšimne a raduje se dál. Jenže mi už to nějak nejde. Dvacátého druhého července? Vždyť to je už za týden. A prázdniny teprve začaly. To je jako budu trávit sama? Měla jsem naplánované s Harrym tolik věcí. Chtěli jsme si postavit u něho na zahradě malý přístřešek, chodit do skate parku, Harry se chtěl přihlásit do srpnového závodu na U- rampě. Minulý rok na to byl ještě příliš mladý, ale teď už mohl. Těšil se na to celý rok jak malé dítě na první kolo.