They don't know about us

Part 18

… Harryho! Nechápavě na mě kouká.

„E-e-eh, nazdár Harry!“ zakřením se.

„Co tady děláte?“ kouká střídavě na mě a na Joshe.

„Šli jsme náhodou kolem a…“ Josh se snaží vymyslet náhradní plán, ale nechápu, proč to dělá. Přece nebudu Harrymu lhát. 

„Joshi, nech toho.“ Zarazím ho. „Prostě, ptáčci si cvrlikali, že jsi ještě neodletěl, ale jsi tady.“ Nevině se na Harolda usměju.

„A ten ptáček byl…?“ kouká na mě tázavě.

„Není to jedno?“ řeknu lehce podrážděně. Chápu, že je překvapený, ale mohl by dát najevo trochu víc radosti. 

„No to teda není…“ začne něco říkat, ale já mu skočím do řeči.

„Jo jasně, Harolde. Taky jsem tě ráda viděla, ale teď už tě nebudeme obtěžovat, protože na tebe zřejmě čeká lepší společnost.“ Kývnu směrem k plotu. Nemějte mi to za zlé, ale vážně to zabolelo. Od té doby, co nás spatřil, se ani jednou neusmál. A o nějakém pozdravu raději ani nemluvím. Tak si to naštvaně namířím přímo na silnici, jenže mi v cestě stojí Harry.

„Ash…“ vzdychne, ale já ho míjím bez jediného pohledu.

„No tak, Ash!“ postaví se přede mě a zalomcuje se mnou. „Jsem rád, že tě vidím. Jen jsem tě tu nečekal…“

V řeči ho vyruší Joshové zakašlání.

„VÁS.“ Převrátí očima.

„No tak. Usměj se.“ Řekne po chvíli ticha a kouká na mě psíma očima. Pod tímto pohledem by roztál i ledovec, takže mi začnou cukat koutky.

„To je moje Ashley.“ Zaraduje se a obejme mě.

„Proč jsi mi neřekl, že budeš ještě týden v Cheshire?“ kouknu na něj tázavě.

„Já- nevím. Chtěli jsme mít s klukama klid. Teda, tím nemyslím, že bych se bál, že bys nás otravovala, protože ty nikdy neotravuješ.“ Snaží se být přehnaně milý a mi hlavou bleskne myšlenka, kde je ten Harry, se kterým jsem se urážela v jednom kuse. (samozřejmě jsme to nemysleli vážně, teda většinou…) To už se tak rychle změnil? Po dvou dnech? Vážně? A co z něj bude teprve po těch čtyřech měsících?

„Ztrácíš se v tom, Harolde.“ Poznamená s úšklebkem Josh.

„Za to může ta rána do hlavy?“ přidám se k Joshovi a narážím na Haroldův nádherný pád.

„ Nevím, kdo se tady řehtal jak kobyla.“ Juhůůů, Harry je zpátky!

„Nevím, kdo tady plácal rukama, jak stěhovavá husa.“ Dorážím na něj.

„Husy se nestěhujou…“ kření se.

„Když je stěhovavá, tak se stěhuje.“

„Genius.“ Tleská mi Harold.

„Pořád lepší, než…“

„Stop vy dva!“ směje se nám Josh.

„Dobře. Remíza?“ podá mi ruku Harry.

„No já nevím…“ prodlužuju to.

„To nebyla otázka.“ Popadne mou ruku a vtiskne mi ji do jeho. Pak jí potřepe a s vítězoslavným úsměvem ji pustí.

Vypláznu na Harryho jazyk.

„Jako malé dítě…“ vrtí hlavou.

Už se nadechuju, že mu vpálím nějakou odpověď, ale Josh OPĚT zasáhne.