Jedna pro dva [Marcus&Martinus CZ]✔

Kapitola 2

,,Blactrová," dohnala mě na obědě Jane. ,,Nechceš si se mnou vyměnit místo?"

Protočila jsem panenky. Jane byla jedna z těch, které při představení kluků vypískly.

,,Klidně, mě je to zcela jedno," pokrčila jsem rameny.

,,Počkej, ty mě tam vážně necháš sedět jen tak?" vyjekla zcela překvapeně.

,,Jasně, proč bych z toho měla dělat aférku?" opravdu mi její dotěrnost začala pomalu lézt krkem.

,,Chceš říct, že nevíš, kdo tito kluci jsou?" teď jí málem oči vylezly z důlků.

,,Co by byli? Dvojčata k nerozeznání podobná," už jsem toho měla fakt dost a chystala se odejít. Bohužel jsem nedostala možnost.

,,Ježíši, vždyť to jsou zpěváci, z Norska. Mají ty nejlepší písničky a jsou prostě dokonalí," málem se roztekla.

,,Aha, bezva," pokrčila jsem rameny. ,,Když dovolíš, ráda bych si snědla svůj oběd."

S.těmito slovy jsem ji opustila. A co že to jsou zpěváci? Beztak to budou jen nafrněné nádhery, které si o sobě myslí Bůh ví co. Z jejich pohledů při hodině jsem usoudila, že se považují za něco víc, než my ostatní. S takovými kluky nechci nic mít.

Po škole jsem se jako každý den vydala do cukrárny paní Misty a dala si horkou čokoládu a nějaký ten zákusek. Pak mě pokaždé ve tři hodiny vyzvedával náš řidič Martin a odvezl mě domů.

,,Ahoj mami," usmála jsem se, když jsem procházela kolem ateliéru. Poslední dobou ho máma vůbec neopouštěla. Vytvářela novou letní kolekci a byla ve skluzu.

Prošla jsem chodbami až ke svému pokoji a docela se divila, že jsem cestou nepotkala Jesiku, naši komornou.

Otevřela jsem dveře do pokoje a málem mě ranila mrtvice. Na mojí posteli seděl jeden z těch dvojčat, poslouchal hudbu a hrál si s mobilem. Jeho bratr seděl u mého psacího stolu a byl ke mně natočený zády. Ani jeden z nich si mě nevšiml, ale já je viděla až moc dobře.

Potichu jsem vyšla z pokoje a rychlým krokem opět zamířila do ateliéru.

,,Mami," vletěla jsem dovnitř a stěží popadala dech. ,,Co ty dvě nafrněné nádhery dělají v mém pokoji?" vyjekla jsem na ni.

,,Nafrněné nádhery?" pohlédla na mě mamka s udiveným výrazem, ,,udělala sis o nich obrázek nějak moc brzo, ne?"

,,Můj názor je můj názor a na něco jsem se tě ptala," odbyla jsem ji.

,,Jsou tu přece na prázdniny," pokrčila mamka rameny.

,,Prázdniny? Mami, nevím, jestli nejsi nějak mimo nebo tak, ale ty jsou až za měsíc," začala jsem pochybovat o matčině zdraví.

,,To ano," usmála se, ,,oni ale budou měsís s tebou chodit do školy a pak přijedou jejich rodiče a společně ty prázdniny strávíme."

,,To fakt nemyslíš vážně," ironicky jsem se zasmála, ,,ty pozveš úplně cizí lidi, aby s námi tři měsíce bydleli?"

,,Já jsem ti neřekla, že znám jejich rodiče?" pozvedla obočí a na chvilku přestala pracovat.

,,Mami, tys mi ani neřekla, že vůbec přijedou," protočila jsem panenky.

,,Aha," zkoprněla, ,,tak to se omlouvám, asi jsem zapomněla. No, jak jsem byla minulý měsíc v Oslu na té módní přehlídce, potkala jsem tam svoji nejlepší kamarádku."

Jasně, bouchla jsem se do čela, máma přece vyrůstala v Norsku, až v sedmnácti se s babičkou odstěhovala sem do Londýna.

,,No a tam jsme se tak nějak dohodly na těch třech měsících," ukončila mamka vysvětlování a vrátila se zpátky k práci.

,,A proč budou vlastně se mnou do školy chodit teď ten poslední měsíc," tuhle věc jsem stále nechápala.

K mému překvapení však jen pokrčila rameny. Věděla jsem, že by nemělo smysl se s ní dál hádat. Otočila jsem se, abych odkráčela zpátky za těma dvěma, kdyby se jim třeba zachtělo zdeformovat mi pokoj.

,,Jo a oni jako budou spát v mém pokoji?" otočila jsem se ještě naposled.

,,Ne," zasmála se mamka, ,,na co bychom tu jinak měli tolik pokojů? Ne, jen Jesika ještě nestihla v jejich pokojích uklidit, tak jsem je poslala k tobě, že jak se vrátíš ze školy, tak je provedeš po domě."

,,Jo, proč ne?" řekla jsem si spíš sama pro sebe a tentokrát se rázným krokem vydala do pokoje.

,,Ahoj," pozdravil mě ten, co seděl na posteli, když jsem práskla dveřmi, aby si mě konečně všimli.

Jen jsem pokývala hlavou a sundala si sáčko. Strčila ho do skříně a otočila se na ty dva.

,,Dobře, jestli tu máte následující tři měsíce bydlet, nejprve potřebuji vědět kdo je kdo," začala jsem trochu nervózně.

,,Já Martinus, ale můžeš mi říkat Tinus," začal jeden, ten co seděl u stolu.

,,A já Marcus," mávl na mě ten z postele.

Těkala jsem mezi nimi nechápavým pohledem, musela  jsem vypadat jako úplný magor.

Nakonec jsem řekla: ,,Oki, každé ráno mi nahlásíte kdo je kdo a já se to pokusím zapamatovat podle oblečení."

,,Marcusi? Máme stejné oblečení, abychom ji mohly mást?" otočil se jeden z nich na bratra, a co mě pobavilo nejvíc, mluvil Norsky.

,,Měl bys možná vědět, že norsky celkem umím," použila jsem nucený úsměv a naznačila jim, aby šli za mnou. ,,Pokud spolu máme pár týdnů žít pod jednou střechou, budou fungovat určitá pravidla."

,,Posloucháme," usmál se jeden, doufám, že Marcus.

,,Tak zaprvé, nešahat na moje výkresy, návrhy, věci, nelézt do mojí skříně a nešmírovat mě," začala jsem. ,,Za druhé, pokud není škola, spím minimálně do půl desáté, takže do té doby žádné rušení. Za třetí, nerušit mě nebo mamku během práce."

,,Rozumíme pane," zasmáli se.

Procházeli jsme zrovna kuchyní, obývákem a vyšli jsme na sluncem ozářenou terasu.

,,A do bazénu se může?" naklonil se mi přes rameno Tinus (možná), když jsme obcházeli vodu.

,,Jo, jasně," pokrčila jsem rameny.

,,Bezva," usmál se a šťouchnul do bratra, ,,jedna, dva, tři!"

Oba do mě se smíchem strčili a já letěla placákem rovnou do vody. Na zádech jsem ucítila tlak a pak se celé mé tělo ocitlo pod hladinou. Když jsem se vynořila viděla jsem jenom utíkající nohy a slyšela otravný smích. Začala jsem kašlat, abych dostala vodu z plic.

,,Jasně!" zařvala jsem, ,,příště byste mě mohli varovat, co vy na to?"

Vyškrábala jsem se na sucho a ždímala si mokré oblečení.

,,Naomi!" zařvala na mě mamka z okna, ,,co jsme si říkaly o koupání v šatech?"

Zavrtěla jsem hlavou. Neměla jsem chuť ji vysvětlovat, jaké svatoušky si do domu přizvala. Místo toho jsem se vydala do pokoje, abych si převlékla mokré věci.