Jedna pro dva [Marcus&Martinus CZ]✔

Kapitola 16

,,Jane otevři!" vší silou jsem bušila do dveří a snažila se je rozrazit. Marně. Dveře byli kovové a ani se pod mým nátlakem nehly.

,,Karty se obrátily!" zařvala ještě Jane, než se chodbou roznesly její kroky a sekundu od sekundy se vzdalovaly.

,,Bezva," zaklela jsem a provokativně kopla nohou do dveří. Bolest se mi rozlila do celého těla a přinutila mě svalit se na podlahu.

Vážně dokonalá situace, být zavřená v kumbále v nejodlehlejší části budovy bez mobilu a možnosti vysvobození. Nemohla jsem nic dělat. Jen doufat, že se mně někdo vydá hledat.

Marcus:

Chodil jsem nervózně po místnosti a hledal Naomi. Říkala, že si musí odskočit, ale to bylo před patnácti minutami. Prošel jsem kolem Bleer s Tinusem, kteří se pohupovali do rytmu hudby.

,,Neviděli jste Naomi?" zastavil jsem je na chvilku a oni jen zavrtěli hlavou.

,,Marcusi," zamávala na mě Jane. Upřímně jsem neměl nejmenší chuť se s ní bavit, proto jsem se vydal na druhou stranu. Ona mě však doběhla a zastavila. ,,Nezatancujem si?"

,,S tebou? Ne!" odsekl jsem a chtěl pokračovat v cestě. Zastavila mě však.

,,Vážně se chceš zatahovat s tou..."

,,Buď ticho!" okřiknul jsem ji, až se na nás všichni kolem otočili. ,,Je moje věc, koho miluji. A abych byl upřímný, představa, že bych se měl, jak ty říkáš "zatahovat" s tebou, ve mně vyvolává pocit zvracení."

V očích jí zaplál vztek a chtěla něco říct, ale dovnitř vběhla postarší dáma v na můj vkus moc staromódních šatech. Kdyby tady byla Naomi, určitě by hned začala kritizovat ve stylu, že tohle už dávno vyšlo z módy a že by ji docela zajímalo, kde tu hrůzu sehnala.

Na další úvahy už jsem neměl čas. ,,Hoří! V budově hoří! Musíte všichni ven! Rychle!" panika v jejím hlase byla nefalšovaná a kolem nastal šílený rozruch.

Kolem se začaly valit proudy lidí snažící se dostat ven. Někdo mě zatahal za rukáv. Emma. Vzal jsem ji za ruku a táhl ji pryč. Snažil jsem se při tom pohledem zachytit další. Mamku, taťku, Bleer s Tinusem a hlavně Naomi.

Přes ten nával to však bylo zcela nemožné a tak jsem jen dál vlekl Emmu ven a doufal.

Stačilo jen vyjít na chodbu, aby mě do nosu udeřil štiplavý zápach kouře valící se pravděpodobně z kuchyně. Kolem začalo být horko a Emma se dusila kašlem.

,,Vydrž," přitáhnul jsem si ji blíž, aby se mi neztratila a snažil se ji co nejdřív dostat ven.

Konečně jsme mohli jakž takž dýchat. Lidé se drali od budovy, která již byla téměř celá v plamenech.

,,Tady jste!" zavolal na mě taťka. Přišli jsme až k nim. Hasiči běhali všude kolem. Snažili se oheň uhasit a záchranáři pomáhali zraněným.

,,Jsme tu všichni?" starala se mamka, když se k nám připojil i Martinus s Bleer.

,,Kde je Naomi?" sděsil jsem se a rozhlížel se všude kolem. Ale jediný, koho jsem spatřil byla Jane.

Pak jsem si něco uvědomil. Prodral jsem se až k ní. Ona přece s Naomi odcházela z místnosti, a pak se vrátila sama.

,,Tohle jsem nechtěla Marcusi. Tohle vážně ne," třásl se jí hlas. Pohled měla stále upřený na hořící budovu.

,,Cos provedla?!" Chytl jsem ji za ramena a zatřásl s ní, aby se probrala.

,,Já ji zamkla v komoře na mopy," schovala si tvář do dlaní, ,,tohle jsem opravdu nechtěla."

,,V jaké komoře?" zatřásl jsem s ní.

,,V pravém křídle," dál jsem ji neposlouchal.

Naomi:

Že se něco děje jsem vycítila ještě dřív, než se ke mně přes dveře dostal štiplavý kouř. Po chvíli jsem zaslechla zvuk, typický pro oheň.

Musím se odsud dostat. Uchopila jsem kliku a měla v plánu s ní zalomcovat. V momentě jsem však pocítila příšernou bolest a ruce z kliky strhla. Rozžhavený kov mi spálil dlaně, že jsem je sotva cítila.

Rozhlédla jsem se kolem. Snažila jsem se najít něco, čím bych mohla dveře vyrazit. Musím něco vymyslet, pokud tu nechci uhořet zaživa. Pokusila jsem se k útěku použít opodál stojící koště. Marně. Stěží jsem se ho spálenýma rukama dokázala dotknout, natož ho pevně držet a jít s ním proti dveřím.

,,To nemá cenu," hlesla jsem mezi kašlem a ubrala se do nejodlehlejšího koutu kumbálu a opřela se o stěnu.

Je konec. Dneska tady umřu. V hlavě se mi přemítal celý můj život. Nejvíce jsem myslela na Marcuse a na všechno, co jsem s ním za těch pár týdnů zažila. Neustále jsem si před sebou představovala jeho obličej. Každý rys, každou vrásku, pihu, jeho dokonalé hnědé oči... Všechno se mi začalo před očima rozplývat. Je konec.

Ozvala se rána a někdo mě pevně chytil a zvedl do náruče. Tu vůni bych poznala všude.

,,Už jsem u tebe," zašeptal mi Marcus do ucha a přitisknul si mě víc na hruď. Konečně jsem si mohla oddychnout. V jeho náruči jsem se cítila nedotknutelná, chráněná před vším zlem.

Nemám ponětí, jak dlouho se se mnou dřel, než jsem konečně mohla lépe dýchat. Blížili jsme se k východu.

,,Pozor!" zařval někdo a to poslední, co si vybavuji je hlasitý výbuch trhající uši a prudká bolest těla, když jsem tvrdě dopadla na zem. Pak se mi zatmělo před očima...

Čauves všichni!!! Zdravím vás u předposlední kapitoly. Nebudu sem psát moc informací, stejně to všechno shrnu v informacích na závěr. Jediné, co bych vám chtěla říct, kdo jste nezareagovali, změnila jsem si uživatelské jméno na MacTinusLoverVeri,  protože stejně na tomto účtu jsou spíše FanFikce na Marcuse a Martinuse.... Moc děkuji za vaši podporu ;) Jste suproví!!!