Because He Isn't Normal 2.

∞1∞

"Zlato?", ozval se ode dveří hlas mého přítele.

"Hm...", zavrněla jsem do polštáře a ještě víc se zavrtala do peřin.

Ležela jsem celá rozvalená v naší posteli. Miluju jí, je to pro mě to nejdražší na světě. Nikdy ode mě nic nechce neotravuje, neobtěžuje, je prostě skvělá!
Byla jsem otočená zády ke dveřím, takže i zády k mému příteli, kterému se to očividně nelíbilo.

"Podívej se na mě, když s tebou mluvím.", napomenul mě a já si povzdechla.

Na chvíli jsem otevřela své ospalé oči, protočila jimi a zase je zavřela. Tohle gesto si prostě neodpustím.

Nechce mi rovnou utírat prdel, když se tak stará?! Není přece žádná moje chůva a jestli jo, tak ať mi objedná pizzu, protože to přece chůvy dělají, ne?
Každopádně jsem ho ani v nejmenším neplánovala poslechnout. Proč musí mé oči za ním, proč nejde on na oči mě?!
Rozhodla jsem se tu jeho poznámku ignorovat.

On asi po chvíli konečně pochopil, že nemíním jeho požadavek splnit. Tak přišel zezadu ke mně a lehnul si na naší postel. Matrace se pod jeho váhou prohla a mě to nutilo se pootočit. Hned na to jsem na sobě ucítila jeho tělo přitisknuté na tom mém. Jeho ruka nenápadně bloudila po mých bocích, až se usídlila na mém břiše a v tu chvíli mnou proletělo spoustu motýlků, což zapříčinilo to, že jsem sebou ošila.
Hlavu si položil do záhybu na mém krku.

"Přemýšlela jsi někdy -...", přešel konečně k věci, ale odmlčel se.

Začal mi dělat palcem krouživé pohyby na podbřišku a já se zakousla do rtu. Začala jsem být netrpělivá a jestli mě bude ještě chvíli provokovat těmihle gesty, tak si to, co mi chce říct, z něj klidně vymlátím.

"Přemýšlela jsi někdy o miminku?", vyhrkl nakonec a já ucítila, jak strnul.

Udělal se mi v krku knedlík a celé mé tělo se napnulo.
Říkal... Miminko? Jako to, co brečí, kadí a má furt hlad? To stvoření, kvůli kterému, bych poprvé v životě kupovala jídlo někomu jinému, než sobě samé? Eh?
Popravdě?
Ne! Dítě?! Kurva ne! Ne, ne, ne a ještě jednou speciálně pro hluché důchodce, ne!

"Kam tím míříš?", optala jsem se opatrně.

"No...
Mohli by jsme si nějaké opatřit, ne?"

"Ani ne?", odpověděla jsem na jeho otázku otázkou.

"Amber...", zamručel mi do krku.

Začala jsem v sobě dusit smích, protože to sakra lochtalo!
Mírně jsem ho hlavou odstrčila, ale moc to nepomohlo, protože on mi po chvíli do krku rovnou jemně kousnul. To lochtalo ještě víc a já už skoro čůrala smíchy, ale ještě jsem to udržela.
Musím si zachovat vážnou tvář, protože kdybych se začala smát, on by pokračoval v přemlouvání a lochtání a nakonec by mě obměkčil a bůh ví, co by se pak mohlo stát.
Ehm... Doufám, že si rozumíme.

Radši jsem se odvalila na druhou stranu postele a vstala.

"Jestli chceš dítě, koupím ti panenku.", pokrčila jsem lhostejně rameny.

"Ale Am! To není to samý! ", odporoval, lehnul si na záda a zíral do stropu jako zamilovaná teengerka, přemýšlející nad významem lásky.

Záviděla jsem mu, jak se tam rozvaluje na té posteli, ale lehnout si k němu jsem v žádném případě nemínila.

"Koupím ti čůrací panenku!", vztyčila jsem ukazováček a tím navrhla svou nejvyšší a poslední nabídku.

Otráveně se na mě podíval a povzdechl si.

"Amber, co se děje... Poslední dobou jsi hrozně odtažitá a vůbec se mnou nekomunikuješ. Když chci mluvit o naší společné budoucnosti, děláš, jakože spíš a nebo předstíráš infarkt.
Co. Se. Děje? Chci to vědět.", mluvil naléhavě.

Zvedla jsem obočí. Co prosím? Já že se chovám odtažitě? No tak třeba se mi s ním se někdy zrovna nechce mluvit, no. No prosím!
A jeho plánování budoucnosti?! Vypadá asi nějak takto: "Hele zlato, půjdeš ráno koupit rohlíky? ".
Tak jako sorry, ale tohleto.

Jo a ten spánek nedělám, jsem prostě jen často unavená.
Jako...
No...Ten infarkt přiznávám... Zeptal se mě, jestli se nechci seznámit s jeho matkou. Už jsem jí přitom moc dobře znala. Nesnáší mě! Tak jsem jakože předstírala infarkt, no... Ale dost přesvědčivě! To se musí uznat! Dala bych si za to Nobelovku.
A stejně jsem za ní musela ject, takže můj herecký výkon byl znehodnocen. Je to na hovno...
Nikdo si neváží mých infarktů.

"My si teď teda budeme říkat, co nám vadí na druhém? Tak fajn! Necháváš zvednuté prkýnko, neustále si kupuješ nové ponožky, i když je vůbec nepotřebuješ a to ani nemluvím o tom, že se mi pořád ztrácejí vložky! Co s nima zatraceně děláš?!", křičela jsem rozhazujíc rukama.

"Nemusím se ti tu svěřovat!", postavil se taky z postele, ale na druhou stranu.

"Tak já se ti taky nemusím svěřovat, kam jsem ti schovala tu hru na Xbox!", zakřičela jsem.

"Cože?! Okamžitě jí vrať! ", zařval až mi z něho šel trochu strach.

"Zapomeň! A vůbec, už toho mám dost! Tvoje neustále propařené noci na Xboxu, celé dny jsi pak někde v prdeli, zatím co já se smažím vydělávat
Už to nezvládám, končím! Jasný?! Je konec!", zařvala jsem a odběhla pryč.

"Fajn! A s tvýma vložkama se můžeš klidně rozloučit, protože už je nikdy neuvidíš!", zakřičel na mě zpátky.

"Klidně si s nima vytři prdel!", odpověděla jsem nahlas.

Balila jsem si kufry rychleji, než když utíkají důchodci na slevy do Kauflandu. Sakra rychle!

"To nebude vůbec problém!", odsekl křikem.

Už jsem s kufrem běžela ke dveřím, když v tom se tam obejvil on a zaterasil mi cestu.

"Jestli mi hned nevrátíš tu hru, tak si odsud neodneseš ani štětku od záchoda.", zavrčel naštvaně.

"Moc si ze štětky neutahuj, budeš jí potřebovat.", uchechtla jsem se a vyklouzla mu.

"Nazdar, Ryane!", kvíkla jsem.

Ano... Ryan Butler. Můj přítel. Ex. Můj ex přítel.

Vyběhla jsem ze dveří v tu dobu, když byl zmatený mým prohlášením o záchodové štětce. Zabouchla jsem mu a opřela se o dveře, aby nemohl otevřít.

"Co si s tím udělala!? ", zařval na mě z okna po chvíli a vykoukl z něho.

"Spláchla! Tak teď si můžeš vzít tu svojí štětku!", ušklíbla jsem se.

"Cože?! Ty krávo!", zařval a já se zasmála.

Usoudila jsem, že držet dveře už nebude potřeba a tak jsem odstoupila. Vyšla jsem vstříc novému životu.
...
Dělám si prdel, vyšla jsem vstříc nočním špinavým ulicím Las Vegas, plných úchylů a prostitutek.

Neměla jsem kam jít, neměla jsem nic. Jen pár oblečení a nějaké peníze, ale ne moc.

Chvíli jsem se jen tak rozhlížela ze strany na stranu před mým bývalým domem.

Po chvíli mě něco udeřilo do ramene. Jenom mě to tak trochu štíplo. Otočila jsem se a pohled se mi naskytnul na Ryana, házejícího z okna nějaké vlaštovky.

Zvedla jsem ze země jednu a...

"Kurva, ty debile! To jsou moje vložky!", zařvala jsem tak nahlas, že to slyšela celá ulice.

Teď budu vypadat před sousedama jako absolutní dement. Nebo vlastně... Už to nejsou moji sousedi.

"Kam mám teď asi tak do prdele jít? Do Narnie? Však já ani tu posranou skříň nemám!", nadávala jsem a ignorujíc vlaštovky, které do mě neustále vráželi, jsem se vydala pryč.