Because He Isn't Normal 2.

∞18∞

Z pohledu Amber:

"Takže... Plán zní takhle:
Za prvé, potřebujeme každou živou duši... Ehm... Která mě ovšem nebude chtít zastřelit, uškrtit, znásilnit, udávit, zelektrizovat, pověsit, udat za mnohonásobnou vraždu -...", odpočítávala jsem na prstech, ale Justin mě zastavil.

Ležel a já mu seděla na klíně. Už jsme přišli na to, jak tuhle zapeklitou situaci vyřešíme. A bude to kurva bomba, že z toho i Allahu Akbar odletí.

"No prostě ti nějak ublížit. Ale to se nestane. Ochráním tě.", řekl pevně.

Protočila jsem očima. To nebude tak lehké, jak se řekne.

"Jsi jeden a jich je tisíce....
Takže:
Děkuji ti dítě vřelé,
Ale strč si ochranu do prdele.", prohodila jsem a svalila se vedle něj.

"To říkáš teď, ale až skončíš těhotná, změníš názor.", mrkl a já naštvaně zavrčela.

Je jak malý! Radši jsem to ignororvala.

"Jde o to, že -... Musím zavolat i Ashley. Nechal jsi ji a Claire letět do Miami samotné a mě unesl takže -... Je to teď trochu komplikované!", probodla jsem ho pohledem.

Vůbec nevím, co s nimi je. Už zase. Jako by se opakovala minulost. Jsem strašná kamarádka. Vím, že se o sebe postarají, ale stejně mě to tíží.

"Neboj... Budou v pořádku.", snažil se mě uklidnit.

"Ale já ne, až mi Ashley vrazí!", vyjela jsem na něj.

"Nevrazí. Spíš na tebe skočí a radostně tě obejme."

Nadzvedla jsem obočí.

"Mluvíme o Ashley, ne o hodné víle z Popelky.", odfrkla jsem si.

"Rok o mně neví vůbec nic. Jen asi to, že-...", zasekla jsem se.

"Že jsem mrtvá.", zašeptala jsem.

"No vidíš, bude šťastná, že žiješ!", rozhodil rukama Justin.

"Možná máš pravdu. Musíme je najít. Jediné co víme je, že nejsou doma. Protože jsem tam byla a ony tam nebyly. Takže nejspíš odletěly do Miami...", uvažovala jsem.

"Počkej... Dej mi deset minut.", zarazil mne Juss.

Přikývla jsem, on vstal a odešel.

Plácala jsem sebou na posteli sem a tam. Tohle je v prdeli. Teda... Radši bych se zahrabala do něčí prdele, než řešit můj doprděnej život. A Justinovo.

Otevřeli se dveře a on z nich vykoukl.

"Ashley je jak jsi řekla v Miami, vím kde bydlí."

"Cože?! Jak jsi-... Jak to-... Jedu za ní!", vyskočila jsem z postele a běžela dolů.

Všechny věci mám bůh ví kde ještě na letišti. Ale spíš už je vyhodili, když už tam hnijou necelý rok.
Takže jsem, hned jak jsem před pár měsíci vylezla z nemocnice, zavolala Calvinovi. Ještě že jsem si pamatovala jeho číslo, obvykle si nepamatuju ani to svoje... Každopádně mi zaplatil letenku a jela jsem za ním. Půjčil mi peníze, šla jsem zase nakupovat a pak za Justinem.

Můj kufr teď leží dole v předsíni a už ho nehodlám někde nechat nebo ho ztratit.

Popadla jsem tedy můj růžový kufřík a vyletěla ze dveří.

"Amber! Stůj! Vždyť ani nevíš kde přesně je!", zakřičel za mnou Justin a přiběhl dolů.

"Taky ti utíká?", optal se Jaxon, který si v kuchyni krájel meruňku.

Vykoukla jsem na něj s nesouhlasným výrazem.

"Jo a tamti kluci... Už tě nebudou otravovat.", ujistila jsem ho.

Zarazil se. Obličej už měl umytý, ale stejně tam měl šrámy. Naštěstí nešly až tolik vidět a Justin si jich nevšiml.

"Vlastně... To byly holky. Nechtěl jsem ti to říct, aby jsi si nemyslela, že jsem padavka.", sklopil oči.

Zarazila jsem se pro změnu já.
Ehm-... Chce mi teda Jaxon říct, že jsem zmlátila čtyři nevinný kluky?! Jako úplně nevinný určitě nebyli, ale... Do prkna! Já jsem kráva! Měla jsem se nejdřív ujistit, co mu udělali.
A i když teď vím, že ty kluci Jaxovi neublížili, stále mám dobrý pocit z toho, jak jsem je zmlátila. Neměla bych, ale mám.
Znovu se ve mě rozproudil adrenalin. Začala jsem se třást.

"Jsi v pohodě?", optal se Juss, který se taky zjevil dole

"Kde jsou ty holky?!", zavrčela jsem.

Jaxon se k mně rozběhl a chytl mě za rameno.

"Jdou daleko! Nenajdeš je! Nech to být!", přesvědčoval mě.

"Někdo tě natočil, jak si ty čtyři zmlátila. Teď se mě všichni bojí dotknout, aby jsi si je nenašla. Za to díky, je to super. Ale -... Už se ví, že jsi naživu.", zakroutil hlavou.

Přestala jsem se třást a uvědomila si vážnost situace. Povzdychla jsem si. Měla jsem být opatrnější. Stále jsem chtěla zmlátit ty holky, ale zklidnila jsem se. Byli to určitě ty, co jsem potkala, když jsem utíkala zpátky.

"No stalo se...", ještě jednou jsem si povzdychla.

Podívala jsem se na Jaxe a lekla se, jak jsem u něj byla blízko.
Pak jsem z kufru vyndala lahvičku make-upu a podala mu jí, aby to Justin neviděl. Ale ten se šel asi stejně balit.
Přijal jí, ale zmateně se zamračil.

"Vypadáš, jak zubatý varle.", objasnila jsem mu to.

"Díky, ale radši jsem byl paviání prdel.", uchechtl se a já s ním.

Objala jsem ho a pak odešla ven.
Justin docupital za mnou se svým kufrem.

"Tak jedeme!", zaječela jsem.

"Pst!", okřikla mě rozzlobeně jedna žena s kočárkem.

"Pardon...", šeptla jsem a nastoupila k Justinovi do auta.

"Tak teď už jedeme.", zaječela jsem v autě.

"Pst!", zasyčel Justin, který s někým telefonoval.

Protočila jsem očima.

Zdarec! Musím vám říct (jestli to teda ještě někdo čte :D), že tenhle příběh nejspíš smažu.
Ano, dala jsem si na tom dost práce a ano, mám ho fakt ráda, ale... Jde o to, že se teď soustředím na jednu story a všechny nápady dávám do ní a tahle mě tak nějak přestala bavit, navíc vaše aktivita výrazně poklesla a vás to asi taky nebaví, takže tak. :/ Příští díl bude asi poslední. Jinak děkuju těm, kteří se mnou byli a pomáhali mi svými komentáři a votes. ;)
♡ Díky ♡