Because He Isn't Normal 2.

∞3∞

Otřásla jsem se a víc si k sobě přitáhla pelikánovu bundu.

"Tak mi dej alespoň telefonní číslo.", řekl najednou

"123 456 789", odříkala jsem okamžitě.

Pelikán se zatvářil zmateně a pak se zamračil.

"To ale není tvoje.", zamručel.

"No a? Ale je telefonní.", odpověděla jsem.

"No tak! Chci vědět, že se v pořádku dostaneš domů."

"Tak fajn. 721 313 136.", protočila jsem očima, protože jsem věděla, že se ho nezbavím.

"Mohli by jsme se někdy sejít, kde bydlíš? Jenom čtvrť, možná bydlíme ve stejný.", zazubil se, ale mě to naštvalo.

"Já kurva nebydlím v žádný čtvrti! Já nebydlím nikde, chápeš to?! Můj domeček si nejspíš postavím z větviček a lístečků, protože nemám ani tu debilní lavičku! V parku už jsou všechny obsazený!", vyštěkla jsem rozhazujíc rukama.

Rychle jsem nasedla do přijíždějícího taxíka a zabouchla za sebou dveře.

"Jeďte!", rozkázala jsem.

Taxi se rozjel. Jen jsem očkem nakoukla do okna a viděla pelikánovo zaražený výraz, jak mizí v dálce. Tenhle obličej se mi vryje do paměti. Věděla jsem to...

"Kam to bude mladá -...", zasekl se, když mě viděl ve zpětném zrcátku.

"Vás si pamatuju! Vy jste ta, Justinovo holka, co jsem vezl na koncert!", zasmál se.

Taky jsem se na něj podívala a ve svém alkoholem otupeném mozku šmátrala, odkud toho týpka asi znám.
Pak mi to doklaplo! Když jsem jela taxíkem na Justinovo koncert.
Na Justinovo...
Justin...

Otřepala jsem hlavou a falešně se na mladého taxikáře usmála.

"Co tu děláte?", zeptal se.

"Šla jsem za nosem. Co vy?", opáčila jsem.

"Přestěhoval jsem se."

"Sám?"

"Jo."

Kývla jsem a rty naznačila "aha".

"No to mě poser!", zasmál se, "Pěkná náhoda.", uznale hvízdnul.

"To jo.", šeptla jsem, stále myslejíc na Justinovo koncert. Jak jsem ho tam poprvé viděla naživo. A ocitla se na pódiu.

"Ani jste mi neřekla, kam že to vlastně bude.", začal jiné téma a mě tím vyrušil.

"Mno... Mohla bych mít na vás prosbu?, odvážila jsem se.

"Samozřejmě. A mimochodem, jsem Mike.", podal mi ruku dozadu, ale stále nepouštěl oči ze silnice.

"Amber.", přijala jsem ji křečovitě a potřásla.

"Mohla-... No, jde o to, že -... Vlastně -...", koktala jsem.

"Jestli u mě můžeš přespat?", skočil mi do řeči.

"Co? Ne-... No, vlastně... Znamená to, že bych mohla?", sklopila jsem oči.

On se jen uchechtl a zastavil na semaforu.

"Když uděláš ráno palačinky.", zasmál se.

S nadějí jsem zase zvedla hlavu.

"Děkuju, díky, díky, díky!", vyhrkla jsem a přes sedačku ho objala.

Právě jsem si sjednala noc u neznámého mladého taxikáře, kterého jsem potkala na jiném kontinentu. Jakobych neměla žádný pud sebezáchovy...