Because He Isn't Normal 2.

∞6∞

Zaťukala jsem na dveře Mikeova bytu. Pevně jsem zavřela víčka a pomodlila se patnáctkrát za všechny gumové kachničky, aby nás Mike nevykopl, hned jak nás uvidí.

Otevřeli se dveře a v nich stál pan "jediná naše naděje" osobně, s rozčepýřenými vlasy a jen v kraťasech. Vypadá to, jakoby se teď vzbudil. Už jsou asi tak tři hodiny odpoledne, ale tak nevadí...

"Ehm-... Překvapení?!", rozhodila jsem ruce a nervózně se usmála.

"Super... Tak si ho zabalte do krabičky a zavažte malinkatou mašličkou, protože na něj nemám náladu-...", začal něco brblat se zavřenýma očima, ale já ho stopla tím, že jsem vzala Ash se spící Claire za ruku a táhla je dovnitř.

"Máš smůlu, potřebujeme nocleh.", prohodila jsem a zářivě se zazubila.

Mike se na mě zamračil.

"Prosím, prosím, prosím!", udělala jsem smutný výraz.

On protočil očima a povzdechl si.

"Tak fajn, jenom protože jsi to ty... A kdo vy vůbec jste? Promiňte mou zvědavost, ale je divné, mít v bytě někoho, koho jsem v životě neviděl.", pokrčil ospale rameny a ukázal na Ash s Claire.

Byl fakt grogy a já toho sobecky využila. Kdybych nebyla úplně zoufalá, vymyslela bych něco jiného, ale... Ona je tohle jediná možnost. Možná bude někdy příležitost se mu omluvit.

Ash se mu představila a nemohla z něho spustit oči. V duchu jsem se tomu smála.
Pak jsme probudili Claire, ať se taky pozdraví.
Po asi padesáté facce, se konečně probrala.

"Ahoj, já jsem Mike, těší mě.", podal ji ruku.

Claire zvedla obočí, ale pak se zase uvolnila a v Ashlyinym náručí, zavřela očka.

"Mě ani ne. Příště mě nech laskavě spát a možná tě budu mít radši.", prohodila a znovu usnula.

Výraz na Mikeovo tváří strnul, ale já se naopak dusila smíchy. Ash jen vykulila oči a pak Claire náležitě vynadala.

Mike a Ashley se dost sblížili. Možná až moc. Já se snažím zabavit Claire, respektive se snažím vypadat, jako že se snažím zabavit Claire. Ale všichni víme, že to tak není, tak nevím, proč to vůbec předstírám. Každopádně teď myslím, co dál. Nemůžeme pořád bydlet u Mikea. Musíme někam jít.

Do nějaké ubytovny nemůžeme, za prvé, nemáme peníze a za druhé, jen co by viděli Ashley s Claire, zavřeli by je do dětského domova. Ash ještě ani není osmnáct a teď jsou obě dvě bez rodičů.
Ke mě domů, taky nemůžeme, protože... Protože je tam moje rodina. Myslím... Měla by být. To ale nehodlám zjišťovat.
Takže co z toho vlastně vyplývá?
...
Že jsme totálně, ale totálně v prdeli.
Potřebovali by jsme nějakou ceduli s nápisem "Tudy z prdele ven". Ale než jí najdeme, tak bohužel bloudíme.

Najednou mi zazvonil mobil. Na displeji se rozsvítilo jméno "Otravnej hacker" a já zakroutila očima. Zrovna teď na něj nemám náladu. Na něj jako nemám náladu nikdy, ale teď extra.

"Co je?", zvedla jsem to.

"Pojď ven.", ozvalo se z druhé strany a následné típnutí.

Odtáhla jsem mobil od ucha a zmateně se podívala na displej. V hlavě jsem měla totální zmatek. Ale nejvíce se mi tam proháněla jedna otázka. Jedna otázka, kterou si za den položí miliony a miliony lidí. Jedna otázka, kterou se můžete zeptat na všechno. Jedna otázka, na kterou se může odpovědět jakkoliv. A ta zní...
"Co?"

Vyšla jsem z bytu a nechala ty dvě hrdličky o samotě. Sešla jsem schody v domění, že venku stejně nikdo nebude.
Otevřela jsem dveře a...

"Ahoj.", usmál se mile kluk z baru.

Čuměla jsem s otevřenou pusou. Nohou jsem nenápadně zabouchla dveře a odvedla ho za panelák.

"Jak jsi mě našel?!", vypadlo ze mě.

"Sleduješ mě?!", pokračovala jsem ve vyptávání.

Pelikán se nervózně rozhlédl kolem sebe a poškrábal se na zátylku.
Poznala jsem, že neodpoví.
Fajn, tak když ne tohle téma, tak jiné. Když už se sem přifařil, tak se alespoň něco dozvím. Mám na to právo.

"Vysvětli mi to. Odkud mě znáš? Můj věk, jméno, kde jsem. Od té doby, co jsi spatřil mou tvář v klubu se o mě staráš jako o vlastní dceru. Připomínám ti někoho? Nebo jsi prostě jen nějaký úchyl?", vybalila jsem na něj všechny mé myšlenky, ale byla jsem naprosto v klidu.

Jeho svaly se naply a on stiskl čelist a ruce v pěst. Oči stále upíral na jedno místo, ale já jsem to nebyla. Nepotřebovala jsem jeho pohled, věděla jsem, že mě poslouchá. Věděla jsem že celá jeho pozornost patří mě. Cítila jsem se mocná, jako ta, co má navrch. A to mě uklidňovalo.

"Staráš se o mě a ochraňuješ mě. Potřebuješ ode mne něco? Je tu něco, co bych měla vědět?", nenechala jsem se a pokračovala ve vyprávění.

"Myslíš, že nepoznám vlastní sestru, Amber?!", zavrčel a projednou se mi podíval hluboko do očí.

Tak hluboko, až jsem měla pocit, že mi vidí do hlavy. Podíval se na mě tak upřeně a přesvědčeně, až mě ani nepotřeboval přesvědčovat o jeho tvrzení, jelikož celá moje důvěra patřila jemu. Byla jsem mu oddaná a on to věděl. V jeho očích jsem našla něco, co se nedá nijak popsat. Dodávalo mi to takový hřejivý pocit a já si přála, aby nikdy neskončil. Nemohla jsem se mu přestat koukat do očí a netopit se v nich. Nebyly to žádné specifické barvy, o kterých by se dalo dlouze básnit, ale taková slátanice, která vás nutila přemýšlet o tom, jakou barvu nosí jeho oči. Mě ale nezajímala jejich barva, rysy, velikost, řasy... Věděla jsem, že už jsem je někdy viděla. Někdy dřív, když jsem ještě neuměla ani mluvit. Někdy hodně dávno... Díval se na mě tak přesvědčivě a zároveň tak něžně, až jsem se nad tím pohledem rozplývala.

Pak jsem jen zakroutila hlavou a odvrátila se. Co to povídá? Sestra? Co?
On věděl, že moje okouzlení ztratilo moc a tak začal zase mluvit.

"Podívej se na mě.", přikázal, ale mé oči stále bloudili jen po mých botách.

Měla bych si je to umýt... Fuj, to je hovno? Eh...

"Nepřipomínám ti někoho? Oči vlasy, zuby... A co tohle?", začal a očividně mu bylo fuk, že na něj nekoukám.

Věděl, že mu patří má pozornost. Že se mi do paměti vrývá každé slovo, co vysloví.

"Nepřipomíná ti to někoho?", ozval se a začal si stahovat kalhoty.

Zděsila jsem se. Je to úchyl! Rychle pryč.
Zvedla jsem zrak hlavně proto, abych mu řekla, že odcházím, ale strnula jsem. Můj pohled visel na jeho holém zadku, na kterém se vyjímalo hnědé znaménko ve tvaru jahůdky. To má můj táta a... Brácha. Zdědil to po něm.

Zastavil se mi dech. Šokovaně jsem k němu přistoupila a jemně přejela špičky prstů po jeho tváři a sledovala každý kousek jeho obličeje. Mé oči jezdily po jeho rysech a pomalu jsem si uvědomovala, že on je doopravdy někdo mě velice známý. On si natáhl znovu kalhoty, ale to bylo to nejmenší, co mě v tu chvíli zajímalo. Slabě jsem vydechla a můj horký dech vytvořil na jeho rukách husí kůži.

"Calvine...", šeptla jsem.

Jen slabě přikývl a dal si užíval mých doteků. Objala jsem ho a pevně ho stiskla. Můj bráška.
Je to on.