Because He Isn't Normal 2.

∞5∞

Seděli jsme na stejné lavičce, ve stejném parku a stále jsme byly ty stejné osoby. Až na to, že teď už jsme neměly ani jedna, vůbec nic.

Ashley už nejspíš shořel barák úplně na prach.
Monna, její matka, tam zůstala. Když tam prý Ash přiběhla, Monna už byla dávno nadýchaná plynu a ležela v bezvědomí. Jejich dům se rychle hroutil a než by jí stačila vytáhnout ven, uvízly by tam všechny tři, včetně Claire.
Na nic víc jsem se neptala, protože je to pro ní asi těžké, o tom mluvit.

Ash pořád dokola opakovala, že nechala uhořet vlastní matku. Že když jí tam nechala, ještě stále dýchala. Sice byla v bezvědomí, ale ještě stále žila.

"Co když-... Co když jsem jí mohla zachránit? Co kdybych to dokázala?!", začala hysterčit a sama sobě si vyčítat možná dokonce i povinnou školní docházku.

Je asi půl hodiny, po té nehodě. Claire vyčerpáním usnula a taky se tam trochu nadýchala plynu, takže teď mi tu spí na klíně. Zároveň objímám Ashley, která mi hystericky brečí na rameni. Obě dvě vypadají jako po požáru-...

Počkat, no oni vlastně jsou po požáru, takže vypadají tak, jak mají vypadat. Šmouhy na obličeji a místy propálené oblečení, rozcuchané vlasy a unavený, pláčem zčervenalý obličej.

Ashley se vždycky uklidní, ale potom si znovu řekne, že nechala zemřít vlastní matku, že jí možná mohla zachránit a pak se rozbrečí na novo a začne zase vyvádět. Je to jako když hrajete člověče nezlob se a někdo vás vždycky těsně před koncem vyhodí a vy musíte zase od začátku. Prostě bez konce.

Popravdě nevím, jak se v téhle situaci zachovat. Vážně nevím. Takže jen utěšuji Ashley a kolíbám Claire. Jsem docela zmatená. Fakt netuším, co bude dál. Ale jedno je jisté... Teď jsem tady já ta, která jim musí zajistit postel a jídlo a hlavně naději. Oni teď nemají nic. Ani oblečení, ani peníze, ani rodinu... Nic. Musím se o ně postarat, cítím to.

"Amber?", zvedla ke mě své uplakané oči.

"Ano?"

"Proč vždycky, když jsem s tebou, musí se všechno tak posrat?", zeptala se šeptem.

To mě zaskočilo. Trochu-... Trochu jsem dostala strach, že tu katastrofu dává za vinu mě.
Nasucho jsem polkla.

"Já -...
Já nevím.", vypadlo ze mě.

"A kdo to ví? A kdo ví, jestli bych dokázala mamku zachránit? Kdo to do prdele ví?!", vyjekla.

Já jsem jí pohladila po vlasech a silou jí přitiskla k sobě.

"Shhh, Ashley. Ona už byla stejně mrtvá.", řekla jsem, abych jí utišila.

Ale až potom mi došlo, co jsem to provedla. No asi bylo moc pozdě na to, vzít svá slova zpět. Ztuhla jsem.

Ash se na mě vyděšeně podívala a pak dostala takový hysterický záchvat, až jsem se jí bála. Bylo to jako by jí někdo udeřil paralyzérem do zadku. Vlasy jí stály a celkově vypadala jako bezdomovec. Což vlastně je, takže nevím, co tu melu.

Snažila jsem se jí uklidnit, ale ona se nedala. Mlátila sebou, mlátila do mě, mlátila všude. Brečela a tahala se vlasy, až si jich možná pár utrhla. Zmlátila skoro všechno v okolí deseti metrů čtverečních kromě Claire. Každé stéblo trávy, každý stromeček...

Bože, já jsem tak blbá. Ne, nemohla jsem jí říct třeba, že už se to prostě stalo a že je teď Monně určitě líp. Já jí rovnou vybalila, že její mamka by stejnak chcípla!
No to snad není možný.

Musím něco vymyslet, teď už je to pro mě skoro povinnost. Musí mě něco napadnout, jakákoliv cesta z téhle pitomé situace. Prostě cokoliv!
Bože, mysli ty zakrslá, vymaštěná palice!
Musím mít někoho, na koho bych se mohka obrátit nebo-...

Z mých myšlenek mě vyrušilo zvonění mého mobilu, vzala jsem ho a podívala se, kdo volá...
Zase to neznámé číslo. Za posledních čtyřiadvacet hodin mi volalo tak patnáctkrát.
Nemám čas, ani náladu teď řešit nějaké pubertální žertíky!

Nasupeně jsem to zvedla a odešla od holek, které obě dvě spaly. Ash dala konečně pokoj.

"Co je?!", prskla jsem.

"No konečně! Kde vázneš a proč nebereš telefony?!", vybalil na mě neznámý z druhé strany.

Moje okno se hned rozplynulo a já si vzpomněla na všechno, co se včera v noci dělo. Na ten jeho otravný hlas totiž nejde zapomenout, i kdybych chtěla. A že já chci!

Flustrovaně jsem vydechla a v podvědomí se třikrát zavraždila za to, že jsem tomu pelikánovi vůbec dala svoje číslo.

"Co zase chceš?!", otráveně jsem povzdechla.

"Abys mi brala telefony, sakra Amber! Ještě stále nejsi plnoletá, takže si nemůžeš dělat co chceš a pobíhat po nocích venku!", skoro křičel do telefonu, ale pak se zasekl.

Taky jsem strnula. Odkud mě zná? Odkud zná mé jméno?! Nepamatuju si, že bych mu ho včera řekla. Ne, neřekla jsem mu ho!

"Kdo jsi?", zašeptala jsem.

"Jsi nějaký hacker? Odkud znáš mé jméno! A můj věk?! Co ode mě chceš?! Opovaž se mi něco udělat! Půjdu na policii, jestli se o něco pokusíš! Nebo víš co, půjdu na ní hned! Hned teď jdu na policii ty úchyle!", začala jsem panikařit.

"Ne, ne, ne! Amber, počkej!", chtěl mi zabránit.

"Neoslovuj. Mě. Jménem! Neznáš mě a já tebe!", vyštěkla jsem.

"Dobře, dobře... Hlavně klid."

"Nebudu v klidu, dokud mi neřekneš, kdo kurva jsi! Klidně mi řekni, že jsi do prdele tlustej méďa Pů, ale cokoliv!", zařvala jsem do mobilu.

Z telefonu se ozval povzdech.

"Fajn, jsem méďa Pů.", ozval se.

Tak to mě dosralo. Začala jsem do telefonu řvát. Co si jako myslí a ať si ze mě nedělá prdel.

"Můžeme se někdy vidět?", optal se pak najednou klidným a odvážným hlasem.

"Em... Ne."

"Fajn, tak se nic nedozvíš.", prohlásil.

Odfrkla jsem si a zakroutila hlavou.

"Rozmyslím si to.", prskla jsem a típla hovor.

"Kdo to byl?", zeptala se Ashley, které se právě probudila.

"Starostlivej hacker.", odfrkla jsem si znovu, jelikož jsem byla pořád naštvaná.

Přišla jsem k nim a posadila se vedle nich na lavičku.

Co-... Co si to vůbec dovoluje?! Tohle chování mě prostě vytáčí do nepříčetnosti. Nesnáším, když mi někdo rozkazuje a tím víc, když je to někdo cizí. A tím víc, když je to tenhle imbecil!

"Ashley? Vem Claire, mám jednoho známého, který by nás možná vzal k sobě.", prohlásila jsem, protože už bylo načase, něco dělat.

Nemůžu tady jen tak dál sedět a přemýšlet s otevřenou držkou. Musím něco podniknout.