Because He Isn't Normal 2.

∞12∞

Z Justinova pohledu:

Seděl jsem ve svým obýváku ve ville, pár hodin od Vídně. V tom domě, kde před pár měsíci spala i Amber. V tom domě, kde před pár měsíci spala osoba, která je teď mrtvá. Spala tu budoucí mrtvola...

"No tak!", okřikl jsem ty hlasy v hlavě, které stále dokola mlely o mrtvé Amber.

Vstal jsem a šel nahoru do pokoje pro hosty.

"Ne, teď už jí stejně nezachránim.", odpovídal jsem hlasům.

"Cože?! Ne...", vyhrkl jsem pobaveně, když mi jeden z nich položil hrozně nesmyslnou otázku.

"Justine s kým to mluv-...", ozval se za mnou Jaxon, ale zarazil se.

"Bože, nemluv o ní takhle.", řekl jsem možná až moc nahlas.

"Justine?", optal se opatrně Jaxon.

Prudce jsem se otočil, až jsem shodil vázu, která byla na malém stolku.

"Potřebuješ něco?", zeptal jsem se nervózně a s klepoucími prsty sbíral ostré střepy.

"S kým-... S kým jsi to mluvil?", sklonil se a pomáhal mi uklidnit ten bordel.

Falešně jsem se zachichotal.

"S nikým... Jen jsem-... Zpíval jsem si jednu písničku.", ztěžka jsem polkl.

Jaxon mlčky přikývl, sebral se a odešel.

Oddychl jsem si a otřel si hřbetem ruky pot z čela, který se mi tam z nervozity vytvořil.

"Ne, nesmí se to dozvědět.", řekl jsem, když se chtěly hlasy seznámit s mým bratrem.

Sebral jsem posledni střep, ale ten mě pozeřal. Upustil jsem je všechny na zem a chytil se za poraněné zápěstí. Sykl jsem bolestí, ale najednou jsem se zarazil. Cítil jsem... Ticho. Žádné hlasy, žádné ječení ani křik se v mé hlavě neozýval. Bylo to ticho, prostě jen klid. Stále jsem jen zíral do zdi a užíval si tu chvíli. Možná, že už se neozvou, že už jsem v pořádku. Možná, už mohu jít mezi lidi. Mohl bych být zase zdravý!

"Nás se nezbavíš...", zašeptal najednou jeden z nich.

Pak se všechny začali nahlas smát. Chytil jsem se za hlavu a mé oči se zaplnili slzami. Copak toho chci tak moc? Chci se jen v klidu vyspat a aby mě nikdo nerušil. Chci jen zavřít oči a dostat se do ráje snů. Tam, kde je všechno tak dokonalé. Tam, kde jedině se mohu setkat s Amber. Chybí mi.

"Jděte pryč! Nechte mě být!", zakřičel jsem.

"Opravdu si od nás chceš odpočinout?"

"Ano!", vyhrkl jsem zoufale.

"Řízni se. Znovu. To nás přece zahnalo, pamatuješ?"

Váhavě jsem se podíval na svou ruku a pak na střepy na zemi.

"Uslyšíš jen ticho, jen klid.", zašeptal jeden z nich lákavě.

Sedl jsem si na zem a vzal stejný střep, který mě předtím pořezal. Přiložil jsem ho k mému zápěstí a ještě jednou zaváhal.

"No tak! Bude skvělý, cítit se zase normálně, nesmyslíš?", naléhal.

Má pravdu, budu zase v pohodě. Budu zdravý.
Přitlačil jsem hrotem na kůži, až se průhledné sklo zbarvilo do ruda.
Cukl jsem sebou, jak mě to zaštípalo. Ale... Hlasy opravdu utichly. Vydechl jsem a slastně zavřel oči. Mírně jsem se usmál. Konečně.

"Co to děláš?!", vykřikl vyděšeně Jaxon a přiběhl ke mě.

"Co?", zamrkal jsem.

"Co to má jako znamenat?!", zavrčel, drsně mě chytl za ruku a škubl s ní.

"Au!", vyjekl jsem bolestí.

"Co to do prdele děláš, Justine!", obořil se na mě.

Stekla mi slza po tváři a já se povolil. Povzdychl jsem si. Co to vlastně dělám? Amber mi to stejně nevrátí. Zahodil jsem střep a složil hlavu do dlaní. Už jsou to tři měsíce. Už tři měsíce jsem zavřený v tomhle domě a užírám se, že jsme ji nedokázal uchránit.

"Jsi tu už půl roku a den po dni je to horší.", povzdychl si Jaxon.

"Půl roku?!", vyprskl jsem udiveně.

Přikývl. Sklopil jsem hlavu. Co mám asi tak dělat? Už tak dlouho je v mém srdci díra a já mám pocit, jako bych byl... Prázdný. Už je to půl roku a já mám pocit, jako by zašeptala své "sbohem", teprve včera. Mám pocit, jako by se to už nedalo zachránit, jako bych byl ztracená duše.

Jaxon se ke mě sklonil a objal mne. Přitiskl jsem ho k sobě a začalo mi stékat mnoho slz z očí.

"Chci jí zpátky Jaxi. Chci, aby tu byla.", vzlykl jsem.

"Já vím... Zvládneme to.", zašeptal.

Zbytek dne jsem měl od hlasů docela odpočinek.

Šel jsem spát a konečně jsem se docela dobře vyspal. O ničem se mi nezdálo. Měl jsem klid.

Zdááár! 🤗
Docela krátká kapitola, ale za to ta příští bude důležitá! 🤔Hodně důležitá!😃 Tak se těšte!😆 A nevěšte hlavou nad Amber, ještě není konec. 💔

-Cukrouš. 💐🌸🌼