Because He Isn't Normal 2.

∞7∞

Mé oči hltaly každý centimetr těla mého bratra. Byl to tak zvláštní pocit cítit zase něco tolik důvěrného. Víte... Když něco dlouho nevidíte, v paměti vám to pomalu bledne, až to dočista zmizí. Ale když to pak zase spatříte, pavučina se opráší a vy si vzpomenete.

Najednou jakoby on byl moje droga a já se jí nemohla nasytit. Měla jsem potřebu sáhnout si na jeho tvář, pocítit teplo jeho těla i slyšet jeho hlas. Bylo to něco jiného než láska k nějakému cizímu člověku. Láska k vašim příbuzným, zvlášť k sourozenci, je stokrát silnější, než láska třeba k Justin-...
K jinému člověku prostě.

Mé ruce se rozklepaly a na mé tváři se myhlo něco jako úsměv, který ale brzy přešel stejně jako moje něha. Všechno ve mě se zase vzchopilo a můj obličej ztvrdl. Zamračila jsem se a pevně se mu podívala do očí.

Moje ruka vylítla proti jeho tváři. Vlepila jsem mu ohromnou facku. Ruka mě zaštípala v setkání s jeho tváří a následně začala pálit. Jeho hlava se jen trochu pootočila ke straně, ale jinak to s ním nic neudělalo, krom jeho nechápavého výrazu.

"Jak jsi mohl?! Věděl si, co se doma odehrává a nechal jsi mě tam?! Odešel jsi?!", vyjela jsem na něj.

"Co? Co se doma mělo odehrát?", zeptal se absolutně nevinně.

Počkat... On o tom neví? On neví, jaký je táta psychopat? Možná že se táta začal takhle chovat až potom.
Sklopila jsem oči.

"Táta... Bil mě a matku.", vykřikla jsem, jakoby to byla jeho vina.

Chvíli bylo ticho. Čekala jsem nějakou reakci, nějaké slovo, cokoliv. Ale on prostě mlčel. Nevím, jestli jsem byla víc zklamaná než překvapená.
Po chvíli se sebral a někam šel.
Tak jsem divná já nebo on?

"Počkej, kam jdeš?!", chytla jsem ho za paži.

"Za 'tatínkem' ", řekl ironicky a vytrhl se mi.

Dal se znovu do kroku.

"Ehm-... Cale?", odkašlala jsem si.

"Co zas?!", prskl naštvaně.

"No... Já jen, že dům rodičů, je na druhé straně.", zašvitořila jsem a ukazala prstem za sebe.

On si odfrkl a vydal se tam, kam jsem ho navedla.
Ježíši, já jsem kráva, proč jsem mu rovnou nedala mapu, že?!

"Ne, Calvine neblbni!", utíkala jsem za ním.

"Nech mě být!", odsekl.

Zastavila jsem se.

"Celej... Celej život na mě z vysoka sereš a teď se staráš?! Co se změnilo?! Proč tak najendou?! Kde jsi byl celou tu dobu?! Tu dobu, co jsem tě potřebovala?! Myslíš si, že jsi mi teď k něčemu, když už jsem dospělá?! Když už jsou to roky, od toho, kdy se to dělo?!", vystartovala jsem.

Všechnu tu zlost, kterou jsem si střádala, jsem teď vypustila. Ten hněv.
Ani nevím, kolikrát jsem si nacvičovala scénář, který mu řeknu, jestli ho někdy uvidím. Tolikrát! Měla jsem ho promyšlený do nejmenších detailů.
Pokud by mě poznal a omluvil by se mi, objala bych ho. Pokud ne, odešla bych a nechala to být.
A pak se to doopravdy stane, vážně se setkám se svým bratrem. A absolutně vybočím z plánu.

On se zasekl a pomalu ke mě pootočil hlavu.

Do očí se mi nahrnuly slzy. Tolik času jsem ztratila myšlením, proč mě tu nechal. Jaký asi teď je a co asi teď zrovna dělá. Jestli na mě myslí nebo na mě zapomněl. Jestli mě chce ještě někdy vidět. A proč... Proč se o mě nestará.

"Proč...", šeptla jsem a vzlykla.

Calvin se otočil a pomalým krokem se ke mě rozešel. Za chvíli zrychloval a zanedlouho ke mě běžel. Já tam jen stála jako tvrdé Y.
Doběhl až ke mě a celou tou rychlostí do mě vrazil obětím. Normálně bych spadla, ale on mě vyzvedl nad zem. Já si obmotala nohy okolo jeho pasu a on zabrzdil. Zabořila obličej do jeho ramene a spustila naplno svůj pláč. Představila jsem si, kolikrát jsem ho takhle mohla obejmout, když mi bylo nejhůř... Když tam on nebyl.

Celou dobu jsme se ještě mačkali a snažili se tisknout k sobě víc, i když to nešlo. Tolik mi to chybělo. Je zvláštní, když zjistíte, že vám chybí něco, co jste nikdy nepoznali.

"Amber?", ozval se od východu z paneláku hlas Ashley.

"Jsi tu?"

Calvin se rozešel tak, abychom byli Ashley na dohled.

"Jé, ahoj Cale!", ozval se veselý hlas Ashley.

Zamračila jsem se a zvedla hlavu od bratrova ramene. Otočila jsem hlavu a spatřila Ash. Mávala nám.
Ona... Zná Cala? Nechápavě jsem se podívala na Calvina. Ten se jen nervózně usmál a pustil mě na zem.

"Pojďte dovnitř!", zavolala Ash a my jí poslechli.

Stále jsem z toho byla trochu mimo, ale vzpamatovala jsem se. Budu to řešit pak.

"S tátou si to vyřídím jindy.", zamrmlal Calvin a já zakroutila hlavou.

Vyšli jsme nespočet schodů a dostali se do mého dosavadního bydlení.

"Mikeu?!", zavolala jsem přes celý byt ubrečeným hlasem.

"Počkej... Kdo je Mike? A proč vlastně nebydlíš doma?", zastavil mě Cal a chytl mě za paži.

"Ty víš proč tam nejsem." řekla jsem prostě a falešně se usmála.

Calvin stiskl ruce v pěst a já ho pohladila po zádech pro uklidnění. Přijde mi jako bychom se nikdy nerozloučili a zároveň, jako bychom se nidky neviděli. Takový zvláštní pocit.

Mike za chvíli přiběhl.

"Mikeu, tohle je můj brácha Calvin, Calvine, Mike. ", představila jsem je bleskově.

Oba byli v šoku a tak si jen křečovitě podali ruku.

"Máš tu toalety?", zeptal se zničehonic Cal.

Mike ukázal na dveře vedle sebe.
Povytáhla jsem obočí. Chápu, že je trochu vedle z toho, že bydlím u jemu neznámého kluka, ale jako říct na poprvé takovou pitomost. Chtěla jsem Mikeovi dokázat, že ne všichni mí příbuzní a kamarádi jsou naprostí idoti. Káravě jsem se na Cala podívala.

"Tak promiň, že mám sračku!", pokrčil uraženě rameny a zavřel za sebou dveře.

Vykulila jsem oči. To neřekl! Prosím, že to neřekl!
Tak většího debila ze sebe udělat nemohl...

"Máš zvláštního bratra...", podotknul Mike a já se začervenala studem.

"Em-... On je adoptovanej. Je z-... Z Číny...", vyhrkla jsem.

"Z Číny?", optal se váhavě Mike.

"No... Jo! Jasně.", pokrčila jsem lhostejně.

"A co... Jak to, že je... No, jak to, že není žluťásek?", vykoktal ze sebe.

"Protože je prostě bělásek!", prskla jsem.