Because He Isn't Normal 2.

∞4∞

Zhluboka jsem se nadechla a zpět vydechla. Už přes deset minut stojím před domem Ashley a doháním se k šílenství. Zazvonit nebo zaklepat? Kdo asi otevře? Co když to bude Ash? Ani nevím, jestli tu bydlí. Možná, že zůstala ve Vídni.

Mimochodem ze včerejška mám totální okno a nic si nepamatuji. Ale hlava mě nebolí, jelikož jsem sežrala celou Mikeovo lékárničku, takže pohoda.

Přijde mi to jako včera, co jsem tu stála s kuframa, celá natěšená na nový život. Byla jsem v obětí idealismu. Všechno perfektně pasovalo a vycházelo. Tak proč se to muselo tak posrat?! Proč jsem teď dívka bez domova? Bez ničeho? Proč? Udělala jsem nějakou chybu?
Čekala jsem jiný příběh. Jinou story svého života, kterou bych pak s úsměvem na tváři mohla vyprávět svým dětem. Je moc pozdě na změnu?

Tolik otázek a já ani na jednu neznala odpověď. Jeden by řekl, že jediné, co chci života, je vědět odpovědi. Ale opak je pravdou. Jediné, co já chci je, abych tyto otázky vůbec nemusela řešit.

Ale teď mám na práci něco jiného než řešit můj dosranej život. Musím otočit karty. Aby byly ke mě pozitivní. A já začala konečně žít to, co jsem měla vždy ve svých snech. Je mi u prdele, jestli začnu žít až v domově důchodců. Je mi u prdele, jestli umřu tak, že v šedesáti letech budu boxovat před stovkami lidí. Je mi kurva úplně fuk, že můj život bude stát za to, už jen deset vteřin, než umřu. Je mi to u prdele! I kdybych se měla honit za štěstím celý život... Já kurva umřu s úsměvem na tváři. Nebudu řešit otázky typu: "Kam se poděl můj život?". Já budu jen se slzami v očích vzpomínat na ty chvíle, kdy jsem žila... Doopravdy žila. I kdyby měl být můj největší zážitek v mém stáří, jak se vrásčitá a stará točím u tyče tamhle někde v baru. Já budu žít do poslední chvíle.

Přiložila jsem ukazováček na zvonek a zmáčkla. Zatajil se mi dech. Zapřemýšlela jsem, jestli se nemám otočit a neutéct. Obrátila jsem se zády k domu. Pořád jen utíkám... Tak proč s tím končit?

Uslyšela jsem zalapání po dechu a já se leknutím otočila ke dveřím

"Amber?", udivila se ve dveřích Ashley.

Došla mi slova... Nepřemýšlela jsem nad tím, co jí řeknu.
Byla stále stejná. Nevím, co jsem čekala. Že bude vypadat jako dospělá žena? Možná...

"Eh... Co?", vypadlo ze mě.

Ashley na mě skočila, až mě povalila. Ležela jsem na zemi celá v šoku. V záhybu krku mě lochtal Ashleyin nosík a cítila jsem tam mokro od jejích slz.

Chyběla mi. Její vůně vlasů, která vám připomíná vůni malých miminek. Mám dojem, že se myje dětským mýdlem. Její obětí. Vždy bylo tak pevné a sebejisté. A vždy jsme do sebe zapadly jako puzzle. Chyběl mi její hlas. Její slova, chyběla mi celá.

"Ash...", špitla jsem s úlevou a po tváři mi sjela slza.

Rychle jsem si jí utřela, protože... Protože mě prostě ještě nikdy nikdo neviděl brečet.

Jakoby mi spadl kámen ze srdce, že mě nezavrhla. Že jsem jí chyběla...

---

"Proč-... Proč jsi mi ani jednou nezavolala?", vytkla mi Ashley, když už jsme seděli na lavičce v parku a povídali si.

"Vyhodila jsi mi mobil, pamatuješ?Ztratila jsem tvé číslo.", opáčila jsem také vyčítavě.

"Co? No, ale to nebylo schválně!", bránila se.

Já jen povytáhla obočí. Moc dobře vím, že kecá. A ona ví, že to vím. Tím pádem já vím, že ona ví, že to vím. Jako nevím, jestli ona ví, že já vím, že ona ví, že já to vím. Tak jako... Nevím už...

"No... Vlastně on-... Ten mobil.
On vyletěl. No, z mý ruky. A... No-... On... Spadl do popelnice. Jo! Tak to bylo!", koktala.

"No Ashley,
musí se uznat, že fantazie a smysl pro originální příběhy, to ti zůstalo.", prohodila jsem s velkou dávkou ironie a sarkasmu.

Ona uraženě našpulila pusu a já jí se smíchem cvrnkla do nosu. Jakoby se nic nestalo. Jakobychom bylo stále jenom dvě mladé středoškolačky, které mají před očima svůj sen o bezvadném životě. A ono hovno...

Teď jsme dvě holky s posraným životem, co sedí na lavičce. Já bez domova, ona bez práce... Nemáme nic. Až na to, že ona má rodinu. Já teda taky, ale... Radši bych jí neměla.

"Ashley, Ashley! ", uslyšely jsme z nenadání pisklavý hlásek.

"Claire? Co tu děláš? Upaluj domů!", rozkázala Ashley malé holčičce, která najednou stála před námi.

Byla to Ashleyina malá sestřička. Pamatuju si jí ještě jako batole, takže bylo zvláštní vidět ji už jako krásnou blonďatou dívenku. Když to řeknu třemi slovy... Úplný opak Ash. Claire je modrooká blondýnka, za to Ashleyiny oči jsou tmavé čokolády a vlasy skoro to saméjako oči.

"Ale Ash! Mamka! Ona je v domě! A tam... Hoří!", panikařila malá dívenka celá udýchaná.

"A kurva...", zaklela Ashley a vystřelila z lavičky jako namydlený blesk.

Claire utíkala hned za ní.

Já tam chvíli jenom seděla jako solný sloup a čuměla do prdele. Byla jsem trochu mimo obraz, ale za chvíli jsem se vzpamatovala a utíkala taky k Ashley domů.

Už z dálky šel vidět stoupající dým.
Zastavila jsem se až před hořícím domem. Jen jsem stála a koukala. Plameny šlehaly z oken, dveří a vůbec byla z celého domu už jen hořící troska. Bůh ví, co by se stalo, kdybych se tenkrát sebrala a běžela dovnitř na pomoc. Bůh ví...

"Amber! Musíš... Musíš pryč. Běž!", zakřičela na mě Ashley, která taky utíkala pryč od domu s Claire v náručí.

Nic jsem nechápala, ale mé nohy prostě začaly automaticky utíkat. Pořád jsem se šokovaně otáčela za hořícím domem.

Všechno kolem mě najednou zpomalilo a já se ocitla ve "slow motion". Zároveň jsem ale měla pocit, že se to odehrálo tak strašně rychle.

Prostě jsem jen dál zmateně utíkala. Nevěděla jsem kam. Nevěděla jsem proč. Nevěděla jsem nic... Celý můj život je poslední dobou jedno velké překvapení. Nikdy nevím, co bude za deset minut. Možná už budu za deset minut třeba v Rusku a budu se hádat s Putinem o prodeji sušenek. Kdo ví?...

Co si myslíte o této knížce? Smazat/nechat? Napište mi do komentářů. 💖

-Cukrouš 💐💐