Vesmírná klaustrofobie

159 25 2
                                    

A tak se skrz Hvězdy posouváne dál,
Proplouváme rudym vínem,
stěžujem si nad neuspokojenym klínem.

Sbíráme hvězdnej prach,
do očí neznámejch vdechujem poloprázdnej strach.

Oblaky nikotinu všude v mléčný dráze, neplač, spadneš z Měsíce snáze.

Lítáš vesmírem, a chytáš za ruku všechny nerozpoznaný světy.
A nosíš ve vlasech umělý květy.
Proč umělý, když jich tam roste tolik?

Maluješ planety na jiný odstíny
a stěžuješ si, že nemůžeš vidět
plavající delfíny.
Proč si furt jen stěžuješ, holka?

Bosý nohy dotýkající se oblohy,
divíš se, proč to nekonečno má tak stísněný rozlohy.
Dostáváš snad klaustrofobii i ve vesmíru?

Zatracená poezieKde žijí příběhy. Začni objevovat