Domov už není to,
co býval
vřelé úsměvy
a objetí vystřídalo
vyžadování odpovědnosti
od člověka,
kterej se
zodpovědnosti vyhejbá
já po ní netoužim
pamatuješ,
jak jsem vždycky
chtěla bejt petr pan?
a víš proč?
aby si mě nikdy
nezačala brát
jako dospěláka,
protože jsem věděla,
že to bude bolet to,
jak mi už nikdo nefouká kolena, když si namlátim to,
že už se mě nikdo
roztomilym hláskem
neptá proč pláču to,
jak už mě nikdo nevozí za babičkou a dědou autem
to, že už semnou
nikdo nedělá domácí úkoly přestaň na mě koukat takhle,
tim odpornyn pohledem,
kterym kouká dospělák
na druhýho
dospěláka
já o to
nestojim.
nechci dopadnout
jako vy.
jako vy,
jejichž vnitřní
dítě zabila
ta odporná dospělost.
