Tam, kde břečťan objímá každý strom
stojím
a doufám, že to zase bude lepší
až nastane ten zlom
a zítřek zase bude hezčíuž nebudu víc vzpomínat na ten hroznej sen
kdy proklínanej byl každej denKdy mokrý byly nešťastný tváře
každý ráno a každou noc
obtisklý do bílýho polštářekdy nebylo nic hezký
každá hodina a vteřina
byly tak strašně těžký,
že už se nedaly unést.V tu chvíli puklo první poupě,
otevřela se larva,
vyrašila první tráva,
zalesklo se slunce
na slunci se leskla první ranní rosa
a ty už si zase mohla chodit bosaa smát se
Pod nohama zase pevná půda
A svět se zdál být zase v pořádku, na chvíli.
Dýl, než umřely poslední motýly.A z křídel se sesypal poslední prach
Na obzoru se zase objevil ten známý strach.A svět se zahalil do černýho závoje.
Nehty kreslily do kůže krvavý stopy
a ty ses rozhodla dejchat,
potom zpátky si nazout boty
roztáhnout svoje motýlí křídladřív, než tě někdo propíchá
a vystaví si tě jako obrázekpořád říkali,
ať přestaneš se ptát na tolik hloupejch a nemístnejch otázeka tys tolik chtěla udělat radosti,
že přestala ses ptát a to navždycky.A takhle vznikly naprosto ustrašený, nezajímavý a chladný bytosti.
Který se neptaj, nosej boty a maj propíchaný křídla a nevěděj, co si s nima počít.