Antidepresiva w/ Kovy✔

I. kapitola - První dávka

Šoural jsem se opravdu pomalu směrem na tramvajovou zastávku. Nechtěl jsem jít pěšky, protože bych mohl potkat ty debily ze školy a o výslech, kam jdu, opravdu nestojím. Dobelhal jsem se na zastávku a vytáhl telefon z kapsy, abych se podíval, kolik vlastně je a kdy mi to pojede. Za 2 minuty, uff stihl jsem to. Chvilku jsem dloubal nohou do země, ale pak už tu byla tramvaj a já nastoupil. Jeli jsme cca 15 minut a já zase přemítal své myšlenky jako to u mě bylo obvyklé. Konečně jsme se ocitli ve městě a já mohl vypadnout od těchto zvláštních bytostí. Popravdě tramvají jsem nejezdil, protože školu jsem měl kousek od domova a navíc do města jsem chodil zcela výjimečně, jako teď. Vystoupil jsem a mé nohy mě vedly směr Palladium.
******
,,Ne, opravdu bych chtěl tohle tričko v modrém," vykřikl jsem po neochotné prodavačce s finálovým trikem v ruce.
,,Pane, v modrém již není. Museli bychom ho objednat přímo ze skladu..." řekl už mírně naštvaným tónem.
,,Fajn. Kdy to přijde a kolik mě to bude stát?" řekl jsem klidně, ale propaloval ji pohledem.
,,Do příštího úterý a 450,-" pokusila se o marný úsměv.
,,Fajn, nashle!" odešel jsem naštvaný z obchodu s oblečením.
S naštvaným pohledem jsem se vydal pryč z tohohle úmorného krámu. Když jsem ale vycházel, zastavilo se mi na chvíli srdce. Holka, kterou jsem miloval, Anička, se tam líbala se svým přítelem. Nejsem typ člověka, který by někoho očumoval či stalkoval, ale řekl bych, že to byla jejich první pusa. Bodlo mě to do srdce, ale nic jsem s tím nemohl nadělat. Zas ty deprese. Tentokrát jsem se to rozhodl řešit. Šel jsem do lékárny.
,,Dobrý den, prosím jedny antidepresiva," řekl jsem celkem usměvavé a i hezké lékarnici, která tu zjevně byla na brigádě, protože byla stará asi jako já. Brunetka s modrým oči jako já. Úsměv jsem ji oplácel, jak jen jsem mohl, i když to byla jen přetvářka.
,,Dobrý den, tak tady to je. Poprosila bych o 50,- Kč," úsměv ji ze tváře nezmizel a mě ten falešný též ne. Zaplatil jsem, rozloučil se a spěchal zpátky na tramvajovou zastávku.
*******
Po půl hodině konečně doma. Cesta byla až moc dlouhá, takže jsem měl čas na přemýšlení. Zul jsem si boty, které jsem následně uklidil do botníku, sundal si bundu a pověsil ji. Vyndal jsem prášky s malé krabičky, která chrastila tabletky, který jsem teď nejvíc potřeboval. Z plata jsem jednu vymáčkl ven, vložil ji do úst a i s pitím spolkl. Cítil jsem se tak fajn, tak uvolněný. Na nic jsem nemyslel. Anička mi byla úplně volná, neřešil jsem, že se líbala s tím slizounem. Bylo mi vše jedno. Rodiče v 7 večer konečně dorazili domů a mysleli, že jsem pil nebo že jsem pod vlivem drog. To jsem jim vyvrátil a zalezl si pokoj, kde jsem skočil na postel a po chvilce klidně oddychoval.

Bžumbau. Takže je tu první kapitola našeho depresivního příběhu :) doufám, že se vám líbila. Můžete dát vote nebo komentář, budu ráda :) laf jů <3
-Unnie^·^