Tajemná Víla A Pobertové

Víš, co mi zbylo po předcích?

Laura utíká po zcela prázdných chodbách stále výš a výš. Rozrazí obrovské dveře a vběhne do knihovny. Tam se odrazí a lehce dopadne na vrcholek nejvyššího regálu s knihami. Tam si sedne a schová hlavu do dlaní.

Remus mezitím bloudí po chodbách a hledá ji.

"Lauro?"šeptá. Všimne si otevřených dveří knihovny. Opatrně do nich vstoupí. Uvidí ji hned-regál je naproti vchodu. Přijde potichu blíž a posadí se na židli pod ni.

"Nechtěla jsem,aby kvůli mě někdo umřel. Jsem nebezpečná, jde po mě Voldemort a já tu pořád jsem a ohrožuji všechny kolem sebe"slyší její vzlyky. "Nechci tohle prokletí, nechci tuhle moc. Chci být obyčejná. Normální kouzelník. Žádná obluda."

"Nejsi obluda"ozve se Remus. Laura se lekne a podívá se na něj.

"Tys mě slyšel?"zeptá se,ale odpověď jí je více než jasná.

"Slyšel a chci ti jednou pro vždy něco říct. Ty za nic nemůžeš. Kdybys byla tak nebezpečná, ani by tě nepřijali. Pomáháš, máš obrovskou moc a nejsi namyšlená, jsi ochotná, hodná, moc milá. Děláš pro všechny všechno, ale nejvíc pro mě. Já..."odmlčí se a pohlédne do země.

"Co? Co ty?"naléhá na něj.

"Já...já tě mám rád. Pořád se snažím nějak se toho zbavit, ale vím že to nejde. A jen by mě to zabíjelo. Já ti to musel říct Lar"sklopí pohled a zvedne se k odchodu.

"Reme!"zastaví ho. Pohlédne na ni. "Ty jsi četl o vílách,že?"

"Ano,četl."nechápe, kam tím míří.

"Něco, co mi zbylo po předcích..."

Zamyslí se. "Křišťálové srdce."pohlédne na ni. Jen přikývne. "Ono...já...ty...?"nemůže tomu uvěřit.

"Ano,je to přesně tak,jak si myslíš. Už to dokáže."

"Proboha! Co jsem ti to udělal?"chytne se za vlasy. "Lar,takhle to nemělo být. Ty...já nesmím! Nesmím tě svým prokletím stáhnout dolů. To bych si neodpustil..."začne trošku hysterčit.

"Nikam mě nestáhneš. Není totiž kam stahovat. Jsme na stejné příčce."seskočí z knihovny a přijde k němu.

"Ale Lau-"větu nedokončí. Laura ho chytne za ramena a podívá se mu do očí. Zachytí jeho pohled a v jeho očích se zračí strach,zoufalství,ale i jiskřička naděje a štěstí.

"Jsi si doopravdy jistá?"když přikývne, trošku se usměje. Přitáhne si ji trochu blíž k sobě a ruce jí dá kolem pasu. Stále se svýma očima vpíjí do těch jejích. Sytě modré, tak hluboké, že by se v nich dalo snadno utopit. Začnou se k sobě pomalu naklánět.

"Reme,já-"začne když už se hlavami skoro dotýkají.

"Šššš,"zašeptá Remus a následně spojí jejich rty. Oba dva jakoby naplnilo prazvláštní teplo,které se postupně rozlévalo celým tělem. On jednu ruku přesunul do jejích bílých vlasů, ona jednu na jeho záda a druhou na krk. Takhle tam stáli několik dlouhých minut, dva světy propojené do jednoho. Jen oni dva,nikdo jiný. Když se od sebe po chvilce odtrhli,oba dva zčervenali.

"Miluji tě."dokončila svou větu, nyní s naprostou jistotou v hlase.

"Já tebe taky."usměje se na ni a přitáhne ji do obětí. Chvilku tam takhle ještě stojí, než uslyší z chodby hlasy.

"Jen se někam schovali,nechte je! Jsou teď zmatení!"křičí někdo venku. Je slyšet několik hluk od dupajících nohou. Za chvilku někdo prudce otevře dveře. Oni od sebe rychle uskočí.

"Notak,ani nevíte,kde jsou!"Sirius se snaží dav studentů udržet venku,stojí k lidem venku čelem.

"Proto je taky hledáme Siriusi. A myslím, že už jsme je našli."řekne jedna dívka z davu a pousměje se. Sirius se pomalu otočí.

"Pardon,snažil jsem se je zastavit."pokrčí rozpačitě rameny. V místnosti je trapné ticho. Všichni se na sebe navzájem dívají. Pak hromadně začnou obklopovat Remuse i Lauru. Každý na ně mluví a má na ně spoustu otázek, hlavně na Lauru. Ta jen bezmocně couvá ke zdi,Remus po jejím boku. Cítí se zoufalá. Nechce na nic odpovídat, nechce být středem pozornosti. Není žádná celebrita,chce jen klid a pokoj od okolního světa. Zádami narazí do zdi. Opatrně k ní přitiskne jedno chodidlo,za chvilku přidá druhé. Napřímí se a kolmo ke stěně se po ní rozběhne. Chce pryč, pryč od tohohle všeho. Dostane se až na strop a nyní visí hlavou dolu. Dav pod ní jásá, ale ona ho ignoruje. Vyběhne z knihovny a po stropech na chodbách běží kamsi. Cestou potkává další hloučky studentů, kteří jí obdivně tleskají a sledují ji. Ona ale není žádná hloupá atrakce! Tohle není divadlo,tohle je zoufalý úprk z reality. Běží stále dál, přeskakuje stropní klenby a snaží se utéct někam. Konečně najde liduprázdnou chodbu. Pomalu sejde po zdi dolu a zamíří k nedalekému oknu. Zprudka ho otevře a stoupne si do jeho rámu. Musí být někde hodně vysoko,pod ní je skála a kousek dál jezero. Jen tam stojí, v tichu,které občas naruší vzdálené šumění listí nebo vítr, který se jí prohání kolem hlavy a díky němuž létají její vlasy na všechny strany. Je připravena skočit...