Tajemná Víla A Pobertové

Já jen nechci zůstat sama

Jak Lar následujícího dne zjistila, její sen není jediná věc, kterou s ní chce Brumbál probrat.

Když se letaxem dostala do ředitelny, Brumbál ji přivítal, aniž by zvedl oči od pergamenu, na který něco zapisoval.

"Slečno Lupinová."

"Profesore."

"Posaďte se prosím." Křeslo u jeho stolu se lehce odsune.

"Chtěl jste se mnou mluvit ohledně toho mého snu..."začne, ale je přerušena.

"Ano, ten sen. Velmi intuitivní. Byla jste schopná vycítit, že je něco v nepořádku."

"Co za tím stojí? Nikdy jsem nitrozpyt nepraktikovala...ani nevím, jestli je to na takovou vzdálenost možné. Navíc ve spánku, nekontrolovaně."

Brumbál se lehce usměje.
"Když jsem vám poradil, abyste spala, nepředpokládal jsem, že zbytek noci strávíte analýzou vašeho snu." Zvedne oči od pergamenu a Laurou projede známý pocit, že v ní ředitel dokáže číst jako v knize.

"Vy byste spal, kdyby vaši přátelé..."odmlčí se. Chce to nutnou dávku sebeovládání, aby na ni nedolehl smutek.

"Má přátelství nikdy nebyla tak silná jako ta vaše."řekne a zamyslí se.

"Jak to tedy je? S tím snem?"vyruší ho.

"Ach, ano, ten sen. Domnívám se, že to má cosi společného s tím, kdo jste."

"S mou vílí podstatou?"

"Přesně tak. Víte, vaše srdce je neobyčejně silný artefakt, budeme-li ho tak nazývat. Jako jediné dokáže zastavit smrtící kletbu nebo v sobě nashromáždit tolik energie k zasypání celých Bradavic sněhem. Má ale i další pozoruhodnou vlastnost. Dokáže navrátit mrtvé zpět k životu."

"Určitě víte, že tato vlastnost je velmi pomíjivá. Za celý život se nemusí projevit. Zjistit, kdo je tou osobou a nechat ji zemřít...je nesmírně obtížné."

"Ale ne nemožné."

"Vy si myslíte, že...Lily nebo James...mohli být těmi správnými?"slova se jí zadrhávají.

"Nikoliv. Avšak vaše přátelství s nimi bylo natolik silné, že při jejich smrti vaše srdce poznalo jejich absenci a ukázalo vám prostřednictvím snu, co se s nimi děje."

"Takže...pořád nejsem schopná je...zachránit?"po tváři se jí skutálí slza.

"Bohužel. Srdce sice poznalo, že je s nimi něco špatně, ale jejich odchod ho nezasáhl tak hluboko, aby v sobě probudilo tuto schopnost."

Laura vstane.
"V čemu mi je schopnost, když nevím, jak ji použít?"zašeptá.

"Všechny věci přicházejí v ten správný čas. Ten váš ještě nenadešel, ale až se tak stane, budete moci zvrátit hned několik osudů."

Dívka pomalu přikývne.
"Tohle ale nebyla jediná věc, o které jste se mnou chtěl mluvit."

Brumbál zavrtí hlavou.
"Až přijde čas, budu od vás něco potřebovat."

"Poslouchám."

"Nikdo neví, jak dlouho potrvá než se Voldemort vrátí. Ale jednou to přijde a obávám se, že to bude dřív než bychom si my všichni přáli, a pak bude na Harrym, aby ho zastavil. Vy sama jste se Pánovi zla už několikrát postavila. A přežila jste. Oplýváte neobyčejnými schopnostmi, o kterých si každý kouzelník může nechat jenom zdát. Proto bych byl rád, abyste přijala místo profesorky Studia mudlů."

"Cože?! Ale to přece nejde. Mám přeci rodinu, dceru a Remuse. Nemůžu na něm nechat veškerou zodpovědnost."

"Až přijde čas."usměje se Brumbál. "Nejdříve to bude, až vaše dcera a Harry nastoupí do prvního ročníku."

"A proč bych měla to místo přijmout?"

"Potřebuji někoho, aby byl Harrymu nablízku. Může se stát, že tady v tu nejhorší chvíli nebudu. A potřebuji, aby po jeho boku stál někdo, komu bude moct věřit. Byla jste nejbližší přítelkyní jeho rodičů a jeho kmotra, stejně tak, jako Remus. A až přijde čas, bude potřeba, aby všechno pochopil."

"To...nedává žádný smysl..."zmateně kroutí hlavou.

"Věřte mi, až přijde čas, pochopíte."kývne na ni. Nastane dlouhá odmlka, během které Laura přemýšlí.

"Dobře."odpoví jen a otočí se k odchodu.

"A Lauro! Věřím vám. Ale někdy je lepší své schopnosti nevyužít. Buďte silná."tváří se nesmírně vážně. Dívka pozná, že je to prosba. Kývne a opět zamíří ke krbu. Na zádech cítí Brumbálův pohled, který ji vyprovází až dokud ji nepohltí zelené plameny.

- - - - - - -

Plameny ji vyplivnou v obývacím pokoji. Vyjde z krbu a opráší se. Remus sedí v křesle, zády k ní, u nohou se mu směje malá Sofie, když se jí pokouší učit chodit, ale ona zatvrzele vždy spadne zpátky na zem. Povzdechne si a opře se. To ale malé děvčátko naštve, tatínek se jí přeci musí věnovat. Její blonďaté vlásky začnou nabírat modrý odstín. Remus se pousměje.

"Úplně jako maminka."zašeptá holčičce do ucha a usměje se. Ta se po jeho slovech začervená a schová obličej do jeho košile.

"Úplně jako tatínek."poznamená Laura a konečně se odlepí z místa. Jakmile ji malá spatří, začne po ní natahovat ručičky, dokud si ji maminka nevezme do náruče.

"Neslyšel jsem tě přicházet."vstane a obejme ji i svou dceru.

"Potřebuji...s tebou mluvit."vypraví ze sebe místo odpovědi Laura. Remus se zachmuří a kývne. Postaví Sofii a zem a jediným mávnutím hůlky vykouzlí několik ptáčků, kteří kolem ní začnou poletovat.

Laura se dá do vyprávění. Řekne mu všechno, od jejího snu po Brumbálovu prosbu.

"Já nemůžu žít s vědomím, že mám dar, který by mohl všechno zvrátit, ale protože ho neumím použít, budu muset přihlížet smrti všech, na kterých mi záleží." I přes její veškerou snahu ji v očích pálí slzy.

"Nic už nikomu nehrozí. Pán Zla je pryč."snaží se ji uklidnit Remus slovy, jimž sám nevěří.

"On se vrátí. A až se tak stane, rozpoutá peklo. Někdy si myslím, že je všechno, co jsem, spíš prokletí než dar."zamumlá.

"Nesmysl. Zachránila jsi díky tomu Bradavice..."

"A předtím jsem je díky tomu skoro i zničila."

"Sakra Lar, nahádej se o tom se mnou! Prokletí je něco úplně jinýho!"frustrovaně si prohrábne vlasy.

"Promiň."

"Ne, ty promiň. Neměl jsem na tebe křičet."přejde k ní a opatrně ji políbí.

"Já jenom nechci zůstat sama."zašeptá a přitiskne se k němu.

"Nikdy nebudeš sama, vždycky tady budu. Slibuju."