Tajemná Víla A Pobertové

Vyjadřovací schopnosti o citech level brambora

Opuštění Komnaty bylo jako probuzení ze sna do tvrdé reality. Z příjemného ticha, sucha a tepla do zimy, vlhka a hluku zvenku.

„Schovejte se."klidným hlasem jim přikáže Laura.

„Ani náhodou. Nemůžeš to všechno udělat sama."namítne Sirius.

„Já musím."

„Proč musíš? Nemusíš."

„Pochop, že musím, i když..."je přerušena Viky.

„Dobře, tak musíš. A řekni nám proč."zastaví debatu u úplného začátku, než by se z toho vyklubala další musím nemusíš hádka.

„Brumbál to tak chtěl. A já to tak chci taky. Nebudu vás ohrožovat, nebudete za mě bojovat."

„Lar...budeme za tebe bojovat klidně i do konce světa. Všichni bychom udělali pro ostatní to samé. A navíc, nebojujeme jen za tebe. Bojujeme za Bradavice. A v Bradavicích se vždy dostane pomoci tomu, kdo o ni požádá."dokončí svůj dlouhý monolog Lily. Nastane ticho. Všechny pohledy se stočí k Lauře a dávají jasně najevo souhlas s Lilyiným tvrzením.

„Nechte toho, ještě mě rozbrečíte."pousměje se a silně obejme Lily. Cítí, jak se k nim ostatní přidávají, až je z nich jen chuchvalec těl. Vzápětí se ozve silná rána a oni od sebe vylekaně uskočí.

„No doprdele..."hlesne James, který jako první vyhlédl z okna. Vysloužil si za to od rusovlásky šťouchanec do žeber.

„No doprdele."ozve se vzápětí tiše.

„Lily?"podiví se Sirius. Od ní nebylo zvykem slyšet sprosté nadávky.

„A mě bude peskovat."zabručí James, to ho ale od okna vystrčí Remus.

„Bariéra je pod útokem snad desítek hůlek. Na některých místech je popraskaná, jinde pomalu opadává."otočí se po chvíli na kamarády s bledým obličejem.

„Nemáme času nazbyt. Běžte, já to zvládnu."začne Laura rychlostně otevírat okno. Její kamarádi jí věnují poslední pohled a mizí v chodbách. Až na Rema.

„Měl bys taky jít."řekne, když jí studený večerní vzduch pročísne vlasy a ucítí jeho pohled na zádech.

„Mám strach...o tebe. Bojím se, že se něco pokazí a ty..."přijde blíž a sklopí hlavu, aby jí viděl do očí. „Stejně mám pocit, že mi něco tajíš, že mě a ostatní neustále chráníš před pravdou, jako kdyby jsi si nebyla jistá tím, co děláš."

„Vím, co dělám a vím, jak to skončí. Nemusíš mít strach."

„Lžeš."poví klidně.

„Nelžu."

„Lžeš. Vždy, když neříkáš pravdu, otevřeš o trochu víc oči a na konci každé věty se podíváš za danou osobu." Dívka si povzdechne.

„Tady máš. Otevři to, až kdybych se nevracela. Dřív ne."mírně se jí třese hlas. „Slib mi to."naléhá.

„Lauro..."

„Reme, ne. Ať už chceš říct cokoliv, neodradíš mě."skočí mu do řeči..

„Chci ti říct...že pro mě hrozně moc znamenáš...no, a..."vyjadřovací schopnosti o citech level brambora. Zakroutí nepatrně hlavou, jemně ji chytne u lokte, přitáhne si ji k sobě a dlouze políbí.

Pro oba je to nádherný okamžik. Je to snad vůbec poprvé, co se Remus odvážil to udělat, zcela sám. Kolikrát do něj kluci hučeli, že jedna krátká pusa nebo občasné chytnutí za ruku prostě nestačí. Jenže on to nikdy nedokázal, ventilovat své pocity. Možná se příliš bál nebo nevěděl jak na to. Teď už zcela chápal větu, kterou kdysi četl-Strach o druhé je ve vyhrocených situacích ten nejlepší přítel. Je to docela ironické. Strach mu pomohl zbavit se strachu. Strach o ni ho konečně donutil, aby jí řekl a ukázal, co k ní doopravdy cítí. Několik chvil tam takto stáli, jako kdyby neexistoval prostor kolem nic a oni se vznášeli v nekonečné prázdnotě, kterou vyplňují jen oni.