Tajemná Víla A Pobertové

Temnota si bere zpět to, co jí patří

Po výskoku z okna chvíli padala volným pádem.

„Náš plán nemá nejmenší šanci na úspěch…“

V hlavě se jí stále dokola přehrává tato věta. Její skelný pohled mluví za vše. Lhala, aby chránila. Zemře, aby zabránila smrti svých kamarádů. Na druhou stranu, pokud Voldemort zesílí, zabije spoustu dalších, úplně cizích lidí. Její cíl je tedy jasný. Musí zabít Pána Zla. Nesmí se mu jen tak vzdát, bez boje. Musí alespoň zkusit oslabit ho.

Přistane na cestu, kterou tak moc dobře zná. Zdá se, že je tu větší tma, než si pamatuje. Stromy jako by ji sledovaly. Cítí se jako jediný světlý bod široko daleko. Ona je to vlastně z části pravda, trochu totiž svítí. Pomalu si sáhne do vlasů. Ujistí se, že má hůlku na svém místě. Před sebou už vidí mýtinu, kam uprchla po své proměně. Kromě sněhu na zemi už nic nenasvědčuje tomu, že by tu kdy byla. Už z dálky poznává všechny přítomné. Voldemorta, samozřejmě Bellattix, ten, co ji unesl, Lucius Malfoy a další, které nezná. Všichni Smrtijedi.

„Pane…“ticho plné očekávání protne hlas muže. „Ta dívka není nikde k nalezení. Nejspíš nepřišla.“oznámí muž.

„V tom případě nechápu, co tady děláš.“

„Ale pane, bude už skoro deset!“

„Správně. Bude. Pořád má čas. V tomhle jsem spravedlivý.“zle se podívá na Smrtijeda.

„Jistě. Hned se vrátím k cestě.“

„Ani nemusíš. Jak vidím, naše malá víla trefila.“zadívá se přímo jejím směrem. I když je Laura Nebelvír, při pohledu na něj cítila, jak v ní vzrůstá strach. Strach o život její i ostatních. Opravdu velmi pomalu se rozejde k nim a snaží se, aby se jí netřásly ruce. Vidí, jak k ní míří muž, který měl ohlásit její příchod.

„Je mi to tak moc líto, Lauro, ale musíme vědět, že to jsi ty.“řekne a namíří na ni hůlku. Laura, zaměstnaná přemýšlením, odkud ji ten chlap zná, nestačí zareagovat. Z hůlky vytryskne zelený paprsek a udeří ji do prsou. Vzápětí se odrazí a zmizí nahoře v oblacích. Laura se chytne za levou stranu hrudníku. Kostrou falešného srdce je zranitelnější to její opravdové a tím pádem i ona. V dálce začnou odbíjet hodiny. Bolest ustává a ona začne opět plně vnímat, kde je a co se chystá udělat. Odhodlaně kráčí vpřed.

„Dnes nás navštívil někdo, jehož druh má kořeny daleko v historii. Dříve by se s radostí přidal na naši stranu. Teď však stojí proti nám.“pronese naoko smutně Voldemort. Pak se však usměje. „Schopnosti naštěstí těmto bytostem stále zůstávají a proto mi přijde více než fér, abych já, jako zástupce a nejvyšší vládce ze strany temné, si vzal zpět to, co kdysi patřilo ke mně.“obličej zformuje do podlého úšklebku.

„Nikdy to nezískáš…“pronese do ticha Laura.

„Ano, ovšem, proto jsi právě teď tady.“zasměje se a přidají se k němu i ostatní. Laura natáhne ruku a jedním pohybem zmrazí nějakého Smrtijeda tak, že vypadá jako ledová socha. Smích utichne a Voldemort se na ni, celý brunátný v obličeji, otočí.

„Nevzdám se bez boje.“pronese bělovláska přímo k němu. Pán Zla zakřičí a sešle na ni kletbu smrti. Dívka se vyhne tím, že vyletí a útok oplatí ledovým ostřím, které zasáhne všechny, co stojí za ním, jen ne jeho samotného. Všimne si, že od ní k nebi stoupá bílý pilíř světla. Znak toho, že temnoty v ní není ani jako zrnko máku.

„Docela si troufáš!“zvolá naštvaně. „Jak já ty Nebelvírské nesnášel. Mají tendenci neustále někomu dokazovat, jak silní a neohrožení jsou!“pálí po ní jedno kouzlo za druhým, že se jim nestačí vyhýbat. „Co stojíte?! Trefovat létající cíl snad umíte!“rozkřikne se na své následovníky a Laura se teď musí vyhýbat desítkám střel. Celkem obratně se jí to daří a také rychle zmenšuje počet bojeschopných lidí. Když se jejich počet snížil sotva na čtvrtinu, došla Voldemortovi trpělivost. Ke zděšení bělovlásky se obklopil černým prachem a vylétl bez jakékoliv pomoci nad ni. Než se stačila vzpamatovat, vrhl se střemhlav dolů s rukou napřaženou. Chytl ji pod krkem a silou tlačil k zemi, pevně rozhodnut zničit ji po mudlovsku.

Když dívka dopadla zády tvrdě na zem, snažila se z posledních sil něco udělat. Docházel jí vzduch a ona pomalu přestávala vidět ostře, natož aby byla schopna racionálně myslet. Hlava jí třeštila a ona byla přesvědčena, že je konec. Prohrála.

Z lesa náhle přiletělo nějaké další kouzlo. Zasáhlo Voldemorta z boku a odhodilo na stranu. Laura začala lapat po dechu a kašlat. Bolest hlavy pomalu ustávala. I přesto však zůstávala ležet. Cítila, že kdyby se zvedla, tak by v lepším případě spadla zpátky na zem. V tom horším by neudržela obsah žaludku. Momentálně ji vůbec nezajímá, co se stalo a kdo ji vlastně zachránil.

„Prohledat!“poručí páru Smrtijedů Voldemort a ti se vydají do míst, odkud kletba přišla. Měla jeden blahodárný účinek. Zbavila ho fanatického pohledu a touze zabít tu malou studentku. Pomalu přejde k ní.

„Takhle dopadne každý, kdo se mi kdy postaví.“pronese samolibě a napřímí se a natáhne ruku nad ni. Kolem ruky se mu začnou plazit modré prameny, smíšené s trochou bílé mlhy. Bělovláska na to hledí s úžasem. Jejich plán vyšel. Křemenová náhrada nepotřebovala hodinu, stačilo méně času. Bílá mlha to jen potvrzuje. Voldemort je tak zaneprázdněn, že si jí vůbec nevšímá. Když modré prameny celé pohltí, zle se usměje.

„S takovou mocí…mi svět bude ležet u nohou!“otočí se na své následovníky, kteří začnou vítězně křičet. Podívá se zpátky na Lauru. „A ty…nechráněná dávnou magií…už mi nejsi k ničemu.“pronese a je na odchodu. V půli kroku se však zastaví, prudce otočí a sešle na ni smrtící kletbu. Laura jen vidí zelený záblesk a pak jen tmu, kterou se nesou dva výkřiky. Jeden její, ze dne, kdy zemřela její kamarádka Sophie a druhý tichý, plný strachu a bolesti, patřící někomu, kdo její, teď už nejspíš marný boj o život, celou dobu sledoval.