Příběh kobylky Moonlight ve službách Krále temnoty, která se musí naučit chápat, že nezáleží na tom kým či čím být, ale na tom s kým být a toho musí využít na výpravě za záchranou Království Temnoty i zbytku celé Equestrie, na výpravě za zjištěním...
Po tom, co to král řekl, všichni se ulekli. Válka tu nebyla déle než jedno století, všichni žili v souznění, nikdo si neubližoval a neodsuzoval druhého podle jeho národnosti či druhu. I když nám král řekl jasně co se bude dít, stále jsem tomu nechtěla uvěřit. Věděla jsem, že pro to musí mít pádný důvod, ten já ovšem neznala. Nikdo ho neznal, jen král sám a možná jeho lékař a Král ohně. Nejraději bych se zeptala, jaký důvod to byl, či zda-li to rozhodl náš král, nebo král Království ohně, ale věděla jsem, že by to bylo drzé. Jsem jen voják a nemusím se zabývat detaily, jediné co musím dělat, je bojovat.
Chvíli jsme tam stáli a mlčeli. Nebe už žádné nebylo, byla jen tma. Jediné světlo vycházelo z rohu krále. Po chvíli se k nám otočil Death Haze: "Měli bychom jít, nástup už pravděpodobně začal." Každý večer májí noční strážci nástup, na kterém se rozdělují hlídky a sdělují se nejdůležitější informace a novinky o kriminálu ve městě. Vytvořila jsem si svůj vlastní stereotyp, kdy každý den mám přesně načasováno, kdy odejít z vyhlídky na Dvojčata, abych na nástup došla přesně na čas. Ovšem dnes jsem měla spolu s dalšími třemi poníky zmeškání více jak půl hodiny. Věděla jsem, že to generála nepotěší, ale ne protože by byl naštvaný, ale protože už nebyl.
Král nastoupil spolu s kouzelníkem zpět do vozu, který se následovně rozjel. My, jakožto vojáci a zároveň královi osobní bodyguardi jsme kočár museli následovat, což ovšem bylo ještě větší zpomalení. Jak král nastoupil do kočáru, jeho světlo zhaslo a nastala absolutní tma. Nyní bylo na mě, abych vozu osvítila cestu. Stoupla jsem si před vůz a můj roh zazářil. Tohle kouzlo jsem dělala nerada, jelikož světlo bylo většinou tak silné, že mě kvůli jeho blízkosti k mým očím téměř oslepovalo. Pomalu jsem se rozešla směrem na jih, tudíž směrem k vesnici a kočár i ostatní guardi mě pozvolna následovali.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Museli jsme jet pomalu, jelikož moje světlo bylo sice silné ale i přesto malé na to, aby všichni perfektně viděli na cestu. Šli jsme opravdu pomalu, měla jsem dost času kochat se temnotou, která byla kolem nás. Jen bylo velmi nezřetelně vidět jemné měsíční světlo procházející korunami stromů, které ani nestačilo dopadnout na zem něž se ztratilo v nicotné temnotě. V noci to byl podivný les. Nebyli tam ptáci, nebyla tam žádná jiná další zvířata. Jen stromy, loupežníci a my. Každou chvíli jsem měla uši na pozoru, abych si byla jistá, že ani nejmenší zvuk z temných houštin nevychází, abych byla jistá, že už dnes žádné další přepadení neproběhne, protože by to byla další ztráta času, vojáci jsou povinni na sebe navzájem čekat a jelikož my teď nejsme tam, kde bychom být měli, všichni na nás čekají na nástupu, město je nestřežené, mohlo by se stát cokoliv.
Les začal pomalu i s temnotou řídnout, což bylo dobré a jasné znamení, že se blížíme k městu. Začali jsme míjet první domy a pozemky a z malé vesničky pomalu rostlo větší a větší město, moje světlo již nebylo potřeba, jelikož po městě bylo rozmístěno osvětlení v podobě jakýchsi pochodní, které umožňovali návštěvníkům města se zorientovat i v noci. Většinou tu v tuhle dobu stále bývá rušno, protože noční stráž zas až tak moc nebere ohled na obyvatele města, tahle rutina je pro ně běžná, jako je pro zbytek obyvatel normální rutina denní. Ale teď tu nikdo není, všichni čekají na východní straně města na nástupu, na kterém jsme před více jak před hodinou měli být.
Konečně jsme dorazili na místo, kde jsme měli být, kde už nás všichni netrpělivě vyhlíželi.
