Příběh kobylky Moonlight ve službách Krále temnoty, která se musí naučit chápat, že nezáleží na tom kým či čím být, ale na tom s kým být a toho musí využít na výpravě za záchranou Království Temnoty i zbytku celé Equestrie, na výpravě za zjištěním...
Co říct? Co znamená to, že jsem to dokázala? Znamená to že jsem něco víc než jsem si myslela? Byla jsem zmatená. Nechtěla jsem být o nic lepší, než už jsem. Proto jsem jen pokrčila rameny a dívala se do země a mlčela. Naše cesta byla rovná. Procházeli jsme bok po boku druhého hlavními ulicemi města. Všichni se nám vyhýbali, dívali se na nás jak na vrahy. Většinou se nás obávali a měli před námi respekt, ovšem dnes vládla mnohem těžší atmosféra. Je možné že vědí o včerejší aféře? Co když se děje něco o čem vůbec netušíme. Mlčky jsem se rozhlížela po ponících kolem nás. Jejich obličeje pohlcoval strach a úzkost. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Oni se nás přece bát nemají. Nemusí. Chtěla jsem se zeptat, ale jak? Náhle Shadow Blitz vybočil z naší rovnopřímé cesty. Chvíli jsem se zarazila a odbočila za ním, i když před námi nebylo žádné rozcestí.
Stáli jsme před krčmou. Čtyři schůdky vedly k menším dveřím, nad kterým se v jarním vánku houpala cedule s nápisem Dobrodějův hlt. Bylo to velmi neobvyklé jméno pro krčmu, ale co by kdo nevymyslel. Shadow sešel po schůdcích a jako pravý gentleman pootevřel dveře, rozhlédl se, vešel a následovně mi dveře podržel. Překvapilo mě to, jelikož málokdo zná tuto etiketu. Já sama znám pouze základy, ale očividně Shadow byl na úplně jiné úrovni a nerada jsem to přiznávala, ale rozhodně měl vychování lepší než mnozí dvorní poníci, ba i sám král. Nenápadně mi věnoval vřelý úsměv, což mě rozhodně potěšilo. Rozhlédli jsme se po krčmě. Byla poměrně rozsáhlá. Kamené stěny, strop podepřený sloupy, místnost se vzadu sužovala a vedla až k výčepu. Po stěnách byly rozmístěné svíčky, které vytvářely příjemně teplé žluté světlo. Po celé místnosti bylo rozmístěno přes dvanáct mohutných stolů z tmavého dřeva. Krčma vytvářela nádhernou atmosféru, ale hosté moc ne. Vypadali stejně, jako tam nahoře. Buď ponuré nebo jaksi znepokojené pohledy na nás vrhaly páry očí. Krčma nebyla nejplnější, ale prázdná též nebyla. Nedělalo mi to dobře.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Shadow opět projevil svoji vychovanost a odsunul od stolu židli, abych se posadila. Bylo to milé, ale na druhou stranu jsem věděla, že co je moc, to je moc. Já s mojí vychovaností jsem si vedle něj připadala jak nicka. Seděli jsme a čekali na obsluhu, ale nijaká se neblížila. Ani to nevypadalo že tam nějaká obsluha je. Seděli jsme u menšího stolku pro tři u jednoho z podpěrných sloupů, ovšem pouze dvě místa obsazená. Byla to trapná situace. Mlčeli jsme, páry očí na nás stále tiše zírali. Shadow stále nahlížel do zúžené části místností, ve které stále nebylo živé duše. Po několika minutách se Shadow zvedl z místa. "Jdu se podívat co se tam děje." nenápadně se rozhlédl a po těchto slovech odešel a zmizel za výklenkem vedoucím hlouběji do místnosti. Seděla jsem a čekala. Chtěla jsem odejít. Oči si mě sice pomalu přestaly prohlížet, ale pocit tíhy z nejistoty v mém žaludku mě připravil o chuť k jídlu. Nasytila jsem se strachem.
Stále jsem seděla, nevěděla jsem jak dlouho. Ale dlouho to nebylo. Ale krátko také ne. Z ničeho nic si ke mně přisedli dva hřebci. Nevěděla jsem, odkud se tam vzali, dveře jsem cvaknout neslyšela a předtím jsem je v místnosti neviděla. Vypadali podstatně starší než jsem byla já a Shadow. Hnědý a tmavošedý s černými hřívami, porostlí vousy, oblečení v jakýchsi kožených vestách, vysocí a svalnatí. Kdybych nepatřila do stráže, jistě by mi naháněli hrůzu. Ale nenaháněli. Znervózňovali mě jejich klidné ale zároveň štiplavé výrazy v očích. Jediné co jsem věděla bylo to, že jsem je tu nikdy předtím neviděla. Napadlo mě, že jsou to cizinci. Třeba nevědí, jaká je zde situace. Ať to bylo cokoliv, vzpoměla jsem si na Shadow Blitze a dostala o něj strach. Stále se nevracel. Hřebci mě sledovali všema čtyřma očima a já dostala nepříjemný pocit tíhy. Navazovali oční kontakt. Co chtějí?
"Copak tu děláš tak sama?" zeptal se najednou ten hnědosrstý, ten co seděl vedle mě. Abych navázala oční kontakt, musela jsem se podívat nad sebe. Ano, byla jsem malá a oni vysocí. Na otázku jsem odpověděla otázkou: "Známe se?" hodila jsem po něm arogantní výraz, abych ho odpudila. Měla jsem pocit, jako by se se mnou snažil flirtovat. Hřebec se zasmál a pohlédl na svého druha, který se také uchichtl. Co ti dva na mě zkouší? A kde je zase Shadow? Vždycky se vypaří když by se nejvíce hodil.
