Den Temnoty

Kapitola Třicátá

Všichni byli vyzbrojeni a připraveni. Jak psychicky tak fyzicky. Všichni se uspořádali do řad, které byli následovně rozdělovány. Přicházel okamžik, kdy bylo třeba sehnat zásoby potravy a všeho důležitého na naši cestu. I když byla naše vesnice téměř na hranici s Královstvím Zeleně, stále to byl kus cesty. Cesty děsivé a zákeřné. Podél hranic Království Světla, našeho největšího nepřítele, který je navíc komplic Království Ohně. Cesta pouští bez úrody, neobydlená a sužována světelnými poníky. Napadení a krádeže bez trestů jsou tam na denním pořádku. Je předpokládáno, že budeme bojovat po celou dobu naší cesty, ne jen na bojišti. Kdo ví, v jakém stavu vůbec dorazíme do boje.

Nenápadně jsem si stoupla do řady vedle Shadowa. Cítila jsem jako by to byla moje jediná opora v tuto situaci. Pokukovala jsem na něj, on byl ovšem plně soustředěn na rozdělování. Byli jsme hned v druhé řadě napravo zkraje. Samozřejmě první dvě řady dostali za úkol shánět to nejdůležitější: potravu. Jednotlivým šesticím bylo dále určen přesnější typ potraviny, zbytek byl jen na nás. Mohli jsme jí po dvojicích, trojicích, sami, v celých skupinách a stánek či obchod byli též našeho výběru. Samozřejmě jsem se nenápadně vtiskla k Shadowovi. Nevypadalo to, že by mu to vadilo, jen tiše šel a díval se na cestu před sebou. Co to se mnou bylo? Normálně bych se sama odhodlaně a hrdě vydala k místu mojí volby, ale nyní jsem se zdráhala všeho. Byla jsem stydlivá, tichá a neuměla jsem se rozhodnout. Přesný opak mě. Samotnou mě to uvnitř mysli deptalo, ale věděla jsem, že i kdybych chtěla, fungovat to nebude. Dokázala bych napodobit hrdost, ale rozhodně bych nedokázala napodobit odhodlanost. To je něco uvnitř srdce. Něco, co jsem právě ztratila. I s mým zlomeným srdcem.

Tiše jsme šli bez jediného slova. Připadalo mi to trapné. Ale nechodím s ostatními. Nevím jak se zahajuje konverzace. Chtěla jsem nenápadně navázat na citlivé téma, ale to nebylo jen tak. Alespoň ne pro mě. Bála jsem se? Bála. Rozhodla jsem se na ten nejponižující tah jaký jsem mohla. Hloupou otázku. "Tak.. ty víš kam jdeme?" pokusila jsem se prolomit ledy. Konečně se přestal věnovat jenom cestě před sebou a podíval se i na mě. "Doufám." odpověděl s úsměvem. Mě to se to ovšem úsměvné nezdálo. Chápala jsem to, jako že ví kam jdeme, ale nehodlá mi to říct ani se o tom nijak dál bavit. Mezi námi opět nastalo trapné ticho. Nemohla jsem si pomoct a povzdechla. To opět přitáhlo jeho pozornost. Jeho úsměv se smyl a na jeho obličeji se opět ukázal ten vážný a ustaraný výraz. "Děje se něco?" zeptal se. Chvíli jsem váhala. Já sama totiž netušila, co se děje. Ani jak to podat. "Ano, ale já nevím co." řekla jsem nakonec. Bylo to k pochopení, ale ne k řešení. Dokud nebudeme vědět co se děje, nemůžeme to řešit. Ale nevíme ani jak to zjistit. Není žádný způsob jak zjistit, proč se všichni mění, proč se všechno mění, jediné co můžeme dělat je hádat. Je to válkou? Je to Shadowem? Je to vše jen ohromná shoda náhod? Je zatím magie? Bohužel odpověď by mohla být téměř jakákoliv. Například že se blíží konec světa.

Mlčel a přemýšlel. Očividně netušil co odpovědět. Naprosto jsem ho chápala. Ani já totiž nic netušila. "To chápu." odpověděl jen nakonec. Mě se jen hlavou honila spousta věcí, většinou otázek. "Chápeš?" zeptala jsem se jemně překvapeně. Než bych ale stihla dostat jakoukoliv odpověď, viděla jsem, že se blížíme k místnímu trhu. Naším úkolem bylo nakoupit zeleninu. Samozřejmě musela obsahovat co nejvíce živin, jinak by byla pro vojáky téměř bez efektu a tudíž i bez účelu. Proto jsme okamžitě zamířili pro brambory. Nic jiného jsme nekoupili. Měli jsme dva pytle brambor, každý nesl jeden. Peníze už nám nezbyly, proto jsme zamířili zpět k místu rozdělení. Cesta byla opět tichá. Odpovědi na mojí otázku se nikdy nedostalo. Mezitím co jsme šli, nebe začalo nabírat na šedivé barvě. Bezbarvé mraky se začali celkem rychle shromažďovat na před chvílí modré obloze, i když pegasů nebylo k vidění. Během několika dalších minut spadla z nebe první kapka vody. Začínalo pršet.

Dorazili jsme zpět na místo, kde už pár dalších poníků čekalo. Přišli jsme k "velitelce", která jako kdyby nás v životě neviděla, nám rozkázala nandat pytle do prvního přistaveného vozu. V tu dobu už kapání zesílilo na déšť. Zamířili jsme do vedlejší ulice, kde stála celá řada krytých již zapřažených vozů. Bylo jich nejméně sedm. Následovala jsem Shadowa, který mířil k prvnímu vozu v řadě. Nandali jsme náš nákup a vrátili se zpět k ostatním čekajícím. Shadow si mě nevšímal, proto jsem si ho i já přestala hledět a místo toho se zadívala na tmavou oblohu, ze které padal nyní již poměrně vydatný déšť.