Příběh kobylky Moonlight ve službách Krále temnoty, která se musí naučit chápat, že nezáleží na tom kým či čím být, ale na tom s kým být a toho musí využít na výpravě za záchranou Království Temnoty i zbytku celé Equestrie, na výpravě za zjištěním...
Cítila jsem jak se mi klepe hlas. I dech byl nepravidelný. "Neznáme, ale můžeme se rychle seznámit." šťouchl hnědosrstý loktem do svého druha a oba se uchechtli. Věděla jsem moc dobře na co myslí. Místo toho abych navázala na konverzaci, nasadila jsem svůj pohled plný nezájmu a dívala se mezi ně, zda-li se už Shadow blíží. Ale neblížil. Místo abych tu seděla s dvěma podivíny, rozhodla jsem se zvednou a podívat se za ním. Ještě než jsem se však zvedla docela, mohutné kopyto mi chytilo ústa a oči. Bylo tak mohutné, že mi pokrylo takřka celý obličej. Nemohla jsem ani křičet, ani vidět, ani dýchat. Tušila jsem, že mě něco takového čeká.
Dobrá věc byla, že podle úsudku hřebec který mě držel, mě držel jen obličej, ale ne krk, tudíž bylo mnohem snažší se vyvléknout z jeho sevření. Se svým posledním zbývajícím dechem jsem se zapřela za jeho paž, vyhoupla se celým svým tělem do vzduchu. Cítila jsem jak se pomalu převáží. A výkop. V zadních nohách mi zadunělo, jak jsem s nimi narazila do hlavy hřebce sedícího naproti mě. Dopadla jsem na stůl, ze kterého naštěstí nebylo co shodit. Prudce jsem se nadechla. Viděla jsem tmavě zeleného mohutného hřebce, jak leží na zemi a drží se za čelo, ale opět se hbytě zvedá. Musel se praštit do opěradla u stolu. Šedivý hřebec se i se židlí převrátil. Asi jsem se trefila do oka. Hnědosrstý se po mě vrhnul. Bohužel moc doslova. Sklouzla jsem ze stolu a on narazil hladou do sloupu u kterého stůl stál. Já opět dopadla na šedosrstého. Ten jen pod mojí vahou zaskučel a já běžela dál. Těch pár poníků co v krčmě sedělo mezitím panikařilo snažilo se dostat co nejrychleji k východu. Pár jich do mě narazilo, tím dostali tři hřebci náskok. Proklouzla jsem do súžené části místnosti. A za roh. Zabrzdila jsem. Shadow stál obklíčen asi sedmi dalšími. Neměla jsem zbraň. Jen holá kopyta. Ale vzpomněla jsem si na minulou noc, kdy mě zachránil. Neměla jsem sice zbraň, ale měla jsem něco lepšího. Vděčnost.
Roztryskala jsem se v plné rychlosti. Než se na mě jeden z hřebců stačil podívat, narazila jsem do něj takovou silou, že spadl na dalšího, který ještě shodil jednoho. Tři mouchy jednou ranou. Odlákala jsem pozornost. Zbylí čtyři na mě zírali a mezitím Shadow kopl do tváře jednoho z nich tak silně, že čelist byla úplně jinde než zbytek jeho těla. Zbývající tři byli opět rozptýteni a zmateně se podívali na Shadowa. Stejně jako já. "Moonlight, za tebou!" křikl a ukázal za mě. Já jsem si vzpomněla na tři hřebce, kteří mě honili a instinktivně jsem vykopla. Podívám se za mě, ten hnědý tam leží se zlomeným krvácejícím čumákem. Padám k zemi. Jednoho jsem zneškodnila, ale dva další se na mě vrhli jako vosy na med. Nemohla jsem se zvednout. Kopala jsem na všechny strany. Byla jsem otočena na záda, na krk mi mířil kuchyňský nůž na maso, pravděpodobně z kuchyně. Šedivý na mě seděl a mířil mi nůž na krk. Na jednom oku měl monokla. "To máš za moje oko ty potvoro." zamumlal a napřáhl se. Toho jsem využila, jelikož byl mnohem lehčí než ti dva druzí. Zapřela jsem se zadníma nohama a odrazila. Udělala jsem jakýsi kotoul dozadu a on přeletěl a dopadl též na čumák. Dopadla jsem na zadní nohy. Bylo jich víc než jsem čekala. Ty, co jsem na začátku shodila se zase zvedali. Shadowa přimáčkli tři. Je pravda, že vděčnost je dobrá věc, ale zbraň by se též hodila. Napadlo mě, zda-li už můžu opět kouzlit. Roh mi zazářil. Moje magie byla zpět. Ovšem silnější než jsem čekala, silnější než kdy předtím.
Namířila jsem na hřebce, kterého jsem jako prvního shodila, který běžel proti mně. Zážeh. Cítím vlnu magie, jak mi proběhne uvnitř i zvenku těla. Otevřu oči. Všichni leží na zemi, nehybně. Mrtví? Netušila jsem. Ani jsem netušila, co se stalo. To jsem udělala já? Shadow ležel na zemi, v hloučku popadaných hřebců. Odkryl si kopyta z očí a díval se na mě. Přiběhla jsem k němu a pomohla mu se zvednout. "Jak si to udělala?" zíral na mě a nevěřícně se uchichtával. Mlčela jsem. Rozhlédl se a po chvíli se rozcválal ke dveřím se slovy: "Musíme rychle odtud a najít ostatní." Tak jsem ho sledovala.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Na ulici bylo rušněji než kdy předtím. Poníci panikařili. Utíkali do svých příbytků. Na ulici se to jen hemžilo denními strážci. Co se děje? Mají hlídat, ne napadat ostatní.
