Příběh kobylky Moonlight ve službách Krále temnoty, která se musí naučit chápat, že nezáleží na tom kým či čím být, ale na tom s kým být a toho musí využít na výpravě za záchranou Království Temnoty i zbytku celé Equestrie, na výpravě za zjištěním...
Pršelo. Pršelo a bouřilo. Já jsem se dívala. Ovšem dnes jsem se nedívala z útesu. Dívala jsem se z balkonu paláce. Nedívala jsem se na Dvojčata, ale na město. Ulice byli plné zuřivých denních vojáků. Některé domy byli i přes sílný proud deště v plamenech. Už nemělo ani cenu hlídat hranice. Pokud jsem někdo vnikne, nikdo si už ani nevšimne, jelikož město samo už pomalu zanikalo vniveč. Pohled mě děsil. Děsilo mě to všechno, co se děje. A co se stane dál? Vtrhne ohnivé vojsko bez varování? Dnes byl pro mě velmi důležitý. Byla mi slíbena pozice podporučíka za to, že jsem pomohla varovat krále, za moje zkušenosti, i za mojí skvělou taktickou stránku, kterou jsem získala od Shadowa. Ostatní též čeká povýšení, samozřejmě až na Diamond, které bude její velitelské místo za vyvolání sporů odebráno. Tušila jsem, že to přijde. A nijak mě to netrápilo. Trápili mně naprosto jiné věci. Chtěla jsem se zhroutit. Měla jsem pocit, že už to dál nezvládnu, ale co mi zbývá? Zůstávala mi v hlavě stále jedna a ta samá otázka: Co všechno se ještě zkazí?
Dveře na balkon se bez varování rozletěly. Otočila jsem se a viděla Arrowa. Bál se, ale ne jen kvůli současné situaci, bál se o mně. Díval se na mě jak na blázna. Taky jsem asi blázen byla, kdo jiný by v dešti a bouřce stál na balkonu, jako nejsnadněji sestřelitelný terč, mezitím co město hoří zkázou? "Co tady sakra děláš?" chytnul mě za paži a zatáhl do suché místnosti, zavírajíc dveře na balkon. Byla jsem jak zmoklá myš, z hřívy mi doslova tekly prameny vody, jako když velezete zpod vodopádu. Už jsem se na něj nedívala. Dívala jsem se do země a styděla se. Ani jsem nevěděla proč, ale styděla. A on mlčel. Viděl, že na jeho otázku neodpovím, jelikož jsem sama nevěděla, co jsem tam dělala. A tak mlčel. Ale neodešel. Kouzly, které se mi opět z většiny části vrátila, jsem si začala ždímat své zmoklé mokré splihlé vlasy. Teď odešel. A já zůstala sama v obrovské rozlehlé místnosti. Konečně jsem se opovážila podívat se vzhůru. I přes svoje vlasy sahajíce do mého obličeje jsem dobře viděla místnost, která vedla na balkon. Podlouhlá, vysoká. S vysokými úzkými oknyi dveřmi. Osvětlená svícny. Na stropě se jemně pohupoval velký železný lustr, též ozbrojený svícny, ovšem nezapálenými. Po zdech byly rozvěseny rozmarné tapisérie a prapory. Moje oblíbená tapisérie byla narůžovělá, visíce na protější zdi, jemně napravo ode mě. Na ní byla vyšívaná hříbata, hrajíce si pod svitem slunečních paprsků. Byla to asi jediná věc, která mi momentálě dokázala zlepšit náladu.
Po chvíli se zpět do místnosti vrátil Arrow s hedvábnými královskými ručníky. Jeden mi hodil přes můj hřbet. Pohled na můj obličej zavalený stále mokrými vlasy mu na jeho ustaranou tvář přivedl jemný úsměv. Druhý ručník mi dal na hlavu a jemně a opatrně mi začal vysušovat hřívu. Staral se o mě jako starší bratr. Někdo, koho jsem nikdy neměla, koho jsem celý můj život postrádala. Proto jsem se též pousmála. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že je někdo, kdo se o mě skutečně zajímá, na druhou stranu jsem si přála tomu někomu vybrečet v náručích kvůli všemu. Kvůli tomu, jak jsem byla hloupá a naivní, jak jsem zradila sebe i všechny ostatní a nedokázala jsem to, co jsem měla. Ale nemohla jsem. Tušila jsem, že Arrow by to nejspíše nepochopil, navíc je ve stejné situaci, svých problémů má dost. Z tohoto ohledu tu vždy pro mě byl Shadow, ale ten tu nyní není, kdoví zda-li se o mě vůbec někdyskutečně zajímal. Nyní je tomu ovšem velmi těžké věřit.
Arrow mi dosušil hřívu. Stále byla jemně navlhlá, ale už ne zplihlá. Arrow naposledy přejel kořínky vlasů na mojí hlavě a s ručníkem sjel po zadní části vlasů na mém krku až k druhému ručníku, ležícím na mém hřbetě. Choval se velice zvláštně a neobvykle. Zíral do mých očí, nespouštěl z nich zrak. I přes všechno zlé se celkem usmíval. A neodcházel. Tak, jak byl v předešlých dnech napjatý a nervózní, byl nyní klidný a spokojený. Jeho kopyto se přiblížilo k mé tváři. Odhrnul mi pramínek stále vlhké hřívy z obličeje za ucho. Nikdy předtím tohle neudělal. Nyní byl extrémně zvláštní. Jeho oči byli z bezprostřední blízkosti s mými, jako kdyby se mi díval do duše. Necouvala jsem, byla jsem plná strachu, nervozity a obav, ale též plná zvědavosti. Byla jsem už jaksi smířená s tím, že ve válce zemřu tak jako všichni ostatní, proto už mi bylo téměř jedno, co se stane. Jeho kopyto se dotýkalo mé tváře. Poprvé jsem poznala skutečnou hloubku jeho svítivě zelených očí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
