Marauders

23.kapitola

A je tu jaro. Slunce svítí, ptáčci zpívají a další takový pitomý přeslazený kecy. Né fakt nemám jaro ráda. Taková zima nebo podzim je lepší. Vzbudila jsem se až za tři dny. Lily říkala že jsem křičela ze spaní. Nevím co mám dělat. Bezesný spánek nepomáhá a já už uvažuji o tom, že zajdu za Brumbálem. Ale co jinak? Nó. Stihli jsme vytopit kuchyň. Ale bylo to omylem. No tak dobřé nebylo to omylem. Jednou jsme si s klukama zašli za skřítkama pro horkou čokoládu, když tu nás napadlo proč si nezahrát vodní pólo? Překecali jsme skřítky aby si zahráli s  námi. Já s Jameim a Petem proti Removi a Siriovi. K nám přibylo pět skřítků a k nim taky. Použili jsme aquamenti a hned to bylo. Bohužel jsme to nestihli dohrát protože přišla McGonagalka. Nó pak jsme to museli všechno uklízet, ale stálo to za to. Pak jsme stihli ve Zmijozelské společence nastražit bomby hnojůvky. Měli jste vidět ksicht Belatrix. Jó málem jsem zapomněla na to jsk jsme vymalovali Filchovi kabinet a založili požár 'omylem' v lektvarové učebně. Křikla si neměl začínat. Jo nebojte Remus použil nějaké kouzlo na to aby se plameny držely jen v té místnosti. Jeho inteligenci  bych chtěla mít. Nó Nebelvír přišel celkem o 450 bodů. Ehm nó Za mě. A za kluky taktéž což je 2 250 bodů ups. Nó a jsme v mínusu. Ale hodláme vyhrát famrfpálový pohár. Vyhráli jsme nad Mrzimorem. Ale Zmijozel bude problém. A tak jsme prožili tyto tři měsíce. Poslední úplňky byly docela v pohodě. Měla jsem jen jednou zlomená žebra jinak v pohodě. No uznejte, že s mou šikovností a štěstím by to mohlo být horší. Jen jediné mě děsí. Móc rychle se blíží zkoušky a s nima i prázdniny. Nevím jak to dopadne protože se Voldy už moc dlouho neozval. Né že bych o jeho přítomnost stála ale mám strach.
No stihli jsme toho dost.

Probudila jsem se v pět ráno. Už to nedávám. S námahou jsem se vykolébala z postele a oblékla jsem se.  Čapla jsem hůlku a koště. Musím odtud vypadnout alespoň nachvíli. Zrovna si tak hezky běžím  Bradavickými chodbami když tu do mě někoho narazím. Jak jinak skončím na zemi. "Seš v pohodě?" Zeptal se mě klučičí hlas. "Jo asi jo." Zamumlám. Podal mi ruku a já se zvedla. "Dík." Poděkovala jsem a už jsem se chystala vypařit se. Ale to by mě někdo nemohl zastavit. "Co tu vůbec děláš?" Zeptal se a chytl mě za ruku. Pak vrhl pohled na koště a zarazil se. "Nechceš snad pláchnou? Proč bys to dělala?" Začal trochu vyšilovat. "Klid nechci pláchnout jen si jít provětrat hlavu. Je to cajk ano?" Uklidnila jsem ho a zase se chtěla rozejít. "Fajn. Počkej půjdu s tebou." Zastavil mě znovu. "A proč bys to dělal? Co když chcu jít sama." Odsekla jsem a vydala se ven ze vstupní síně. "Protože by tě mohlo něco sežrat." Zasmál se a dohonil mě. Pokrčila jsem rameny a zamířila směr jezero. Dlouho mezi náma panovalo ticho. Konečně jsme si sedli do trávy a on prolomil to božské ticho. "Jak se vlastně jmenuješ?" Zeptal se. "Viky Joesnová. Ty?" Odpověděla jsem a hodila kamínek do vody. "Áha tak to jsme netušil, že mám tu čest s Pobertkou." Zasmál se. "Já jsem Regík Black." Řekl takovým srandovním hlasem a já se zasmála. "Tak to mě těší Regíku. Právě sis vysloužil přezdívku na celej život." Ušklíbla jsem se a dloubla ho do žeber. "Héj to není fér za to ti dám taky přezdívku. Hm........Víví. Jop budeš Víví. Nebo Vikůůůška. Ne! Víví je lepší." Rozumovalo to pako samo se sebou. "No tak to jsme dopadli Regíku." Ušklíbla jsem se. "No to teda Vívíku. Hele nechceš mi vysvětlit, proč jsem měl v posteli víc bomb hnojůvek než moji spolubydlící?" Zašklebil se. "Ups no to Tichošlápek promiň. Ale asi sis to zasloužil." Pokrčila jsem rameny. "Já za to nemůžu. Nemůžu se k němu chovat hezky protože nechci dopadnout  jak on. A to právě nechce pochopit. Kdyby se mnou mluvil tak je to jiná ale on si to nechce nechat vymluvit." Povzdechl si a já ho objala. Sirius je hold tvrdohlavej. "To bude dobrý Regíku. Uvidíš, že to bude dobrý až budete plnoletí a nebudou vás ovlivňovat rodiče. Za rok se to srovná." Řekla jsem a rozcuchala mu vlasy. "Jo kéžby." Ušklíbl se a otočil hlavu ke mně. "Hele už jste přišli na to kdo na tebe tenkrát no... zaútočil?"zeptal se Reg a mně se nahrnuly slzy do očí. Ne teď brečet nebudu. "Ne nepřišli. Počkej jak o tom víš?" Zeptala jsem se ho nevěřícně." Jen pokrčil rameny. "Slyšel jsem Bellu jak mluví s jedním sedmákem. Neviděl jsem mu do obličeje ale měl černé vlasy. Snažil jsem se přijít na to kdo to je ale nic. Promiň asi ti moc nepomůžu." Zesmutnil. "Díky Regí ani nevíš jak mi to pomůže. Přísahám, že až ho najdu tak ho vykastruju a skopu do kuličky, pak na něj použiju imperio aby šel Filche požadat o ruku a nakonec mu do prdele narvu jeho vlastní hůlku." Ušklíbla jsem se a hrdě vypnula hruď. "Jo tak tebe bych nechtěl nasrat." Poznamenal a rozesmál se. "Proč vlastně nespíš?" Zeptal se. "Nó dejme tomu že mám špatný sny. Hele Regí vychází slunko. Asi bysme měli jít do hradu. Sice je sobota, ale i tak by to nebylo dobrý." Přikývl a zvedl se. Podal mi ruku a já se zvedla taky.  "Super koště." Navázal Regí konverzaci a obdivně pískl. "Nojo je super. Hele děsně mě bolí nohy nechceš se proletět?" Zeptala jsem se a nabídla mu koště. "No že váháš." Vypískl a nasedl. Někomu to možná nepříjde, ale v chování je šílený jako Sirius. Jen to nedáva najevo. Nasedla jsem za něj a on vzlétl. Párkrát obletěl Bradavice a pak přistál před branou. "Díky Regí díky tobě jsem alespoň na ty dvě hodiny zapomněla na své problémy. Přikývl a objal mě. "Nemáš vůbec zač." Zašeptal a vydal se směr sklepení. Vydala jsem se směr Nebelvírská společenka. Ucítila jsem chlad. "Ahoj sestřičko." Objevil se u mě duch bratra. "Čau Lukasi. Počkat to už zase spím?" Otočila jsem se na něj šokovaně. "Ale ne nespíš. Jen jsem přišel na způsob jak být u tebe a ty mě viděla. Prostě mě uvidíšjen ty chápeš?" "Jó jasně. Takže ty jsi byl se mnou vždycky?" Zeptala jsem se zvědavě.  "Jo úplně vždycky. Ale promiň nrmohl jsem nic dělat. Možná se u mě objeví další schopnosti. Koukej prvně jsem se ti mohl objevovat v snech a teď se ti můžu ukázat." "Jop to máš pravdu. Jsem ráda, že tě mám." Řekla jsem a chtěla ho obejmout ale moje ruce proletěli vzduchem. "Jo toto jsem ještě nevychytal. "Ale je to divný. Měl bych být někde jinde. Asi mám nějakej úkol chápeš? Prostě něco udělám a moje duše bude mít klid ." Zamyslel se. "Jop to by dávalo smysl. Hele už jsme před společenkou tak jdem ne?" Přikývl a já se i s ním vydala do pokoje. "To jako celý dny takhle za mnou lítáš?" Zeptala jsem se a doufala, že mě alespoň v koupelně nechá samotnou. "Jo ale neboj úchyl nejsem. V koupelně jsi vždycky sama." Uklidnil mě a já si oddychla. "Fajn tak já se jdu pokusit o spánek dobrou Luku." Řekla jsem a zalehla do postele. "Dobrou má malá sestřičo." Řekl ale já jeho hlas měla už davno v mlze.

******************************
Ták je tu další díl a my budeme za chvíly na konci 6. Ročníku. Doufám že se líbilo a znovu se zeptám kdo by četl ten nový příběh. Zatím jeden člověk. 😅 tal jestli by ho četlo alespoň pět lidí tak bych ho zveřejnila tady máte popis:
rudé oči mě pronásledovali dál. Moji rodiče už jsou dávno mrtví a teď je řada na mě! Prokličkuju mezi stromy. Moje malé nožičky už nemohou dál. Nemám šanci utéct před stvořením co mě pronásleduje. Vzdám to. Proč to mám protahovat? Sesunu se na promrzlou zem a zavřu oči a tím zastavím nával slz. Když je otevřu vidím ono stvoření. Stvoření co ukončilo život mým rodičům a teď ho ukončí i mně.
No tak doufám, že to pololetí nebude tak zlé. Se mějte. 💜💙💜