Marauders

37.kapitola

Z vize jsem se probrala zrovna, když se mě McGonagallová na něco ptala. Zmateně jsem zamrkala. "Promiňte, na co jste se ptala?" Zeptala jsem se a koukla se na ni. "Jestli se vám v mých hodinách dobře spí." Zopakovala ironicky a pozvedla obočí. "No jo, není to špatný." Nahodila jsem sarkastický úsměv a více se opřela do židle. "No to jsem ráda, deset bodů z Nebelvíru za váš šlofíček." Pronesla naštvaně a vrátila se ke katedře. Povzdechla jsem si. Bože co mám dělat? Z přemýšlení mě vytrhla McGonagallčina slova. "OVCE se blíží, což znamená, že by jste se měli učit!" Pro Merlina! Co budu dělat. Vždyť si pomalu nic nepamatuju! No co, prostě ze mě bude bezdomovec. Na zbytek hodiny jsem hodila ignor, protože jsem prostě přemýšlela a hovadinách. Popravdě jsem celý zbytek vyučování přemýšlela o hovadinách.

Po obědě si mě odchytli kluci. "Hej Viki, jdeš s náma vytopit Filchův kabinet?" Zeptal seě nadšeně Dvanácterák. "Jo princezno, pojď, představ si Norrisovou zmoklou jako slepici." Zasnil se Tichošlápek a objal mě kolem ramen. "A taky by jsme měli potrápit Zmijozeláčky. Chtělo by to zápis do 'Pobertova roku'. Za chvíli jsou Vánoce a my tam zatím máme jenom obarvené hábity. Jen tak mimochodem musíme naplánovat Novoroční párty!" Pronesl Naměsíčník. "Máš pravdu Reme." Uznala jsem. Na Vánoce jedeme k Potterovým. Moc času na plánování nám tudíž nezbyde, protože ji chceme udělat první víkend po návratu do Bradavic. "Hele musím si něco zařídit, tak Filche potrapte beze mě a do Vánoc zbývá tak čtrnáct dní, takže to naplánujeme co nejdřív." Mrkla jsem na ně a odběhla do pokoje. "Ahoj Lily, co děláš? Zeptala jsem se jí. "Co asi? Učím se na OVCE. Taky by jsi to měla zkusit!" Zamumlala a dál zírala do učebnice. Radši jsem jí na to neodpovídala a začala se převíkat do elasťáků a košile. "No jo, třeba někdy." Zasmál jsem se a vyběhla z pokoje s koštětem a bundou v ruce. Nojo, sice sněží, ale co už. Jakmile jsem vyběhla z hradu, naskočila jsem na koště a vyletěla vysoko nad zem. No a co, že se může létat jen na famfrpálovém hřišti? Mně je to fuk. Proletěla jsem nad vrbou mlátickou a pokračovala nad Černé jezero, kde jsem letěla těsně nad zamrzlou hladinou. Studené vločky mě studily do rukou a mráz štípal do tváří. Jo, měla jsem si vzít rukavice. Doletěla jsem nad Zapovězený les a prohrávala si s myšlenkou, že se půjdu proběhnout. Ehm... Asi nemám náladu. A navíc bych se bála o koště. Doletěla jsem na famfrpálové hřiště a sesedla ze zmrzlého koštěte. Vlasy se mi změnily na bílo a dokonale ladily se sněhem, který pokrýval úplně všecko. Jak já zbožňuji zimu. Otočila jsem se, a uviděla přicházející postavu. Opatrně jsem si vytáhla hůlku z boty a koště opřela o tyč obruče. Postava se stále přibližovala a já poznala Zmijozelskou šálu. Z tohoto kouká problém. Stiskla jsem hůlku ještě pevněji a vzdorovitě prohlédla na postavu. "Viki v klidu! Jdu si jenom promluvit..." Poznala jsem ten hlas. Ten hlas patřil člověku, kterého nejvíc nenávidím hned po Voldemortovi, Bellatrix a Luciusovi. "Nepřibližuje se! Vypadni ode mě!" Zařvala jsem a namířila na něj hůlku, připravená se bránit. "Sakra Viki poslouchej mě! Prosím!" Promluvil naléhavě. Byl už skoro u mě. Vzpomněla jsem si na jeho slizké dotyky. Na to jak byl surový, a bezcitný. V životě bych si neřekla, že takový může být. Ale udělal to! "Ublížil jsi mi Regulusi! Tak moc! Nech mě být, nikomu z učitelů jsem to neřekla, tak jdi do prdele." Zařvala jsem znovu. Mé vlasy už nebyly sněhově bílé, ale černé jak nejčernější noc. "Prosím dej mi půl hodiny a já ti to všechno vysvětlím. Jen mě nech mluvit. Pak si dělej co chceš. Zmlať mě, zakleje mě. Je mi to fuk. Jen mě prosím vyslechni." Dokončil svůj monolog. Zkoumavě jsem se na něj zadívala. Vypadal... Zkroušeně. "Ok! DVACET minut!" Řekla jsem výhružně, popadla koště a šla na tribuny. Jen mě tiše následoval. Kydla jsem si na promrzlou lavičku a pokynula mu ať mluví. "Víš, že to nemám lehké... Popravdě od té doby co odešel Sirius to je ještě horší. Matka vkládá všechny své naděje a ideály do mě. Bude mi sedmnáct a ona mě donutí pokleknout před ním. Já... Já nechci. Nechápu, jak si může dovolit mi komandovat život!" Na chvíli se odmlčel. Viděla jsem v něm toho šestnáctiletého kluka kterým byl. Regulusi vždycky vystupoval jako ten dospělý, taky tak vypadal, na rozdíl od jeho bratra... Pokynula jsem mu, ať pokračuje. Zhluboka se nadechl a dál se znovu do vyprávění. "Jednou jsem se jí vzepřel. Zkusil jsem to přesně jako Sirius. Nevyšlo to... Použila ohnivý bič se slovy, že podruhé už stejnou chybu neudělá, že podruhé nenechá svého syna, aby se stal krvezrádcem. Je to jedna z nejhorších vzpomínek, kterou mám. Jak čas plynul, Voldemort pověřil Bellatrix úkolem. Úkolem zlomit, a dostat tě do jeho řad. Matka Belle nabídla mou pomoc hned po schůzi. Nemohl jsem to ovlivnit, nebyl jsem tam. Znovu jsem zkusil odporovat, ale neposlouchala. Prostě řekla, že to udělám i kdyby měla použít impérius. Bella mi řekla svůj plán, který určitě znáš... Všechnu takzvanou špinavou práci nechala na mně. No vlastně ne doslova. Lucius nějakým záhadným způsobem věděl o našem plánu. Vytáhl mnoholičný lektvar se slovy udělám to za tebe. Kývl jsem. Nechtěl jsem ti ublížit." Tupě jsem zírala před sebe. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Možná bych byla klidnější, kdyby to udělal Regulus. "Máš ještě deset minut." Řekla jsem nepřítomně a dál zírala před sebe. Znovu si povzdechl a pokračoval. "Den předem jsem z toho chtěl vycouvat. Všechno jsme měli domluvené a dokonale naplánované tak, aby si Bella ničeho nevšimla. Poslal jsem ho doprdele. Nedával jsem to. Nedával jsem představu toho, že ti ubližuje. Vytrhl mi vlas, uspal mě a já se probral až dalšího dne v mé posteli. Toto si budu vyčítat do konce života, to mi věř." Zkroušeně se na mě podíval. "Je jasné, že potom jsem musel dělat, že jsem to byl já. Ten zmetek z toho měl takovou radost! Omlouvám se Viki..." Koukla jsem se mu do očí, do těch stejných očí, které má Sirius. Viděla jsem v nich vinu. Vinu za to, co udělal, neudělal. Já prostě nevím. Na jednu stranu jsem neskutecně ráda za to, že to neudělal on, ale na druhou stranu se zachoval jako srab a nechal to na Luciusovi. Ok je to špatný. Pokývala jsem hlavou. "Bylo to dvacet pět minut." Upozornila jsem ho a vstala. Zvedla jsem koště a chystala se nasednout, ale chytil mě za ruku. "Nech si to prosím projít hlavou, a vzpomeň na to, jak se chová správná čistokrevná rodina." Chvíli jsem na něj koukala a pak přikývla. Pustil mou ruku a já vzlétla k obloze. Vločky mě začaly studit na tváři a já se rozhodla pro návrat do hradu. Do oka mi padla astronomická věž. Proletěla jsem mezerou mezi stropem a zábradlím lehce přistála na dřevěné podlaze. Koště jsem opřela o stěnu a opřela se o zábradlí. Najednou jsem ucítila prudký vítr. Dala jsem si ruce před obličej, abych si zakryla oči. Když to přestalo a já odkryla ruce, nebyla mi taková zima jako předtím. Pohlédla jsem do krajiny a všimla si celkem okatého rozdílu. Nesněžilo, nýbrž pršelo. Zaznamenala jsem vedle sebe pohyb. Podívala jsem se tam a spatřila postavu člověka, který mi tolik chyběl. "Luku!" Zakřičela jsem  nadšeně. 

................................................................................................................................................................Upřímně? Sama sebe překvapuji :DDDD