Marauders

25.kapitola

Zkoušky dopadli dobře. Teda myslím. No propadnout bych neměla. A je to tu. Poslední den před prázdninami. Rozhodla jsem se. Dneska půjdu Brumbálovi říct to s těmi sny. Sedím na posteli s rukama složenýma v klíně a přemýšlím co bude dál. Doma budu mít peklo. Dobře měla jsem ho i předtím ale teď to bude stokrát horší. Svůj pohled jsem přesměrovala na svou hůlku. Dřevo olše, jádro žíně z jednorožce, 11 palců, nepodajná. Ano to je moje hůlka s kterou jsem si toho zažila dost. Nedobalený kufr vedle mě, hůlka v ruce, nedopitá flaška ohnivé whisky ještě z komnaty na nočním stolku a hluboká deprese. Můj odraz připomínal zombie. Nevyspalost se na mě hodně podepsala. Temné kruhy pod očima, propadlé tváře a mrzutá nálada. Zastírací kouzlo mi docela pomáhalo zakrýt ty kruhy. Je pravda,  že jsem metamorfomág ale toto zakrýt nejde. Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy. A mávla hůlkou. Vše co zbývalo se naházelo do kufru a já úlevně vydechla. Alespoň o jednu starost méně. Natahovala jsem se pro flašku ale zarazila jsem se. Pohped mi spadnul na fotku vyfocenou v den Vánoc. Já na Siriusových zádech pózuji s odrážeckou pálkou. James uvěznil Lily v objetí a usmívá se jakoby vyhrál mistroství světa ve famfrpálu. Remus je mezi námi a objímá Siriuse a Jamese. Pet byl na Vánoce doma. Poslední dobou už hoskoro nevídáme. Všichni máme přitroublý úsměv. Tato fotka působí 'trochu' bláznivě ale je to jeden z nejšťastnějších okamžiků v mém životě. Jedna neposedná slza si našla cestičku a stekla pomalu po mé tváři. Zatřepu hlavou a konečně se napiju té zahořklé tekutiny. Zvednu se a přejdu k zrcadlu. Všechno to na mě padá. Vlasy jsem si nechala prodloužit a trochu jim dodala lesk. Zastíracím kouzlem jsem zamaskovala obličej a převlékla se do mikyny a legín. Hůlku zastrčím do boty a vydám se směr Brumla. Fajn možná jsem trochu pila ale nejsem opilá. Možná trochu. Já nevím. Dostala jsem se přes chrliče a pomalu zaťukala na dveře Brumbálovi pracovny. "Dále!" Ozvalo se a já  s hlubokým nadechnutím vejdu dovnitř. Jsem nervózní? Tak jasě že jo! Sakra co čekám? Že ho budou zajímat pitomé problémy pubertačky? Dobřejsem už dospělá ale i tak se chovám jako dítě. "Dobrý den slečno Joesnová. Vás jsem tu nečekal." Vytrhl mě z přemýšlení hlas. "Zdravím pane řediteli. Ještě mi řekněte, že vás obrazy neinformovali o tom, že se jedna podnapitá studentka snaží uhodnout heslo od chrliče tím že řve názvy všech sladkostí z medového ráje po celém hradě. Jo a taky to rozkopnuté brnění, kytka na popel a zozmlácená okenní tabulka." Jmenovala jsem s pobaveím v hlase. Brumbál se jen  uchechtl. "Něco jsem zaslechl." Podotkl pobaveně. "Ale teď k věci. Co potřebujete? A byl bych nesmírně rád, kdyby jste zrušila to zastírací kouzlo." Šel rovnou k věci. Povzdechla jsem si a přestala jsem se soustředit na kouzlo. Pocítila jsem obrovskou úlevu, protože mě to docela vysilovalo. "Tak je to lepší. Reknete mi co se děje." Pronesl milým hlasem. Začala jsem. Řekla jsem mu vše. Od Voldemorta, Luka a Peklo co mi nastane doma po poslední sen který se mi zdá pořád dokola. S nehraným zájmem mě poslouchal. Kašlala jsem na to, že budu vypadat jako slaboch ale musela jsem to ze sebe dostat. "Pane profesore nezlobte se že jsem vás otravovala s takovýma blbostma. Vy jste jeden z mála lidí kterým věřím. Věřte mi, že po jedné události věřím už všehovšudy jen pěti lidem. Pobertům bez Petera, Lily a vám." Zakončila jsem svou řeč a složila si obličej do dlaní. Ucítila jsem jeho ruku na mém rameni. "Slečno Joesnová neomlouvejte se mi. Musíte být neuvěřitelně silný člověk když toto všechno vydržíte. Voldemortovi vpády do mysli nejsou příjemné a já jsem na vás pyšný. Dokážete mu vzdorovat. Už v deseti letech jste věděla vo je dobré a co ne. To jak vás mučil, no nedovedu si to představit." Vydechl a já se na něj podívala. "Pane řediteli máte myslánku?" Zeptala jsem se. "Jistě pojďte se mnou." Kývl a já se zvedla. Pozvednu svou hůlku ke spánku a začnu vzpomínat na to jak mě naši mučí, na ten půlrok s Voldemortem a na ten sen. Plno zelené barvy naplnilo mé podvědomí. Pomalu popotahuji hůlkou a nakonec vytáhnu modré nitky mých vzpomínek. Provazce položím na hladinu myslánky. Černá mlha se začne formovat do obrazců a já kývnu na Brumbála. Samozřejmě, že jsem mu tam nedala všechno, jenom úlomky. Jen ten sen je celý. Ponořil hlavu do myslánky a já si sedla zpátky do židle. Byla tak pohodlná, že se mi podařilo usnout. Ale ne na dlouho. "Slečno Joesnová vztávejte." Prudce jsem sebou trhla a začala se rozkoukávat. Pak až jsem si uvědomila, kde jsem. "K tomu snu. Nevím co znamená, ale příjdu na to. A k rodině. Nemůžete se vrátit!" Pronesl a usmál se na mě. Jak jako nemůžu se vrátit. "Nerozumím." Oponuji. "Nemůžete se vrátit.  Jsou schopni všeho. A já vám to nedovolím. Toto si nezasloužíte! Sice jste dospělá, ale dokud nemáte vystudováno musíte žít se zákonnými zástupci. Jedna možnost by tu byla. Co takhle pěstouni?" Vyvalila jsem na něj oči. To by byla alternativa ale oni mě jen tak nenechají. "Pane profesore určitě víte, že budu kdekoliv radši než tam, ale oni mě nenechají." Posmutněla jsem. "Nebojte, nějak to zařídím. Odjíždí se po obědě. Do tý doby někoho seženu." Mrkl na mě. Jen jsem kývla. "Děkuji. Anj nevíte jak moc to pro mě znamená." Usála jsem se a objala ho. Asi to nečekal, protože celý ztuhl. Zasmála jsem se a s rouzloučením jsem vyběhla z ředitelny.

Celá nervní sedím na obědě kterého jsem se jen tak mimochodem ani nedotkla. Lily vedle mě už vzdala pokusy o to do mě narvat alespoň půlku z oběda. Sirius už to nevydržel a vytrhl mi vidličku z ruky. Napíchl jednu hranolku. "A hipogryf letí do jeskyně. Uděláme ááá." Zažvatlal a dělal s vidličkou různé otáčky. Otevřela jsem teda pusu kde mi ihned přistála hranolka. "Ták a teď už to zvládneš sama." Usmál se a já se pustila do jídla. Po obědě jsem zamířila do ředitelny. Díky Merlinovi za to, že heslo znám jinak by přišla další nevinná věc k úrazu. Zaklepala jsem na dveře a s vyzváním jsem vstoupila. Brumbál tam nebyl sám. Seděl tam James a další dva lidi. Žena  měla dlouhé vlasy a modré oči. Muž byl přesná kopie Jamese. Všichni se na mě obrátili a já znejistila. "Dobrý den?" Pronesla jsem tak trochu otázkou a usadila se na židli vedle Jamese. Vypadal stejně zmateně jako já. "Tak když už jsme tu všichni tak bych vás Slečno rád informoval o tom, že jsem našel pěstouny. Okamžitě souhlasili když zjistili, že jseš dobrá kamaradka Jamese. Doufám, že budeš spokojená." Usmál se na mě a já se zmohla jen na úsměv. Otočila jsem se na ně. Paní Potterová mě obdařila mateřským úsměvěm, kterýjsem od své matky nikdy neobdržela. Nahrnuly se mi slzy do očí. Zvedla jsem se a objala je. Nevím co to do mě vjelo ale postě jsem to tak cítila. "Neboj zlatíčko už sd k těm lidem nevrátíš." Utišila mě paní Potterová a já se odtáhla. James za mnou mě objal a zašeptal:"Vítej do rodiny ségra." Objetí jsem mu opětovala. Brumbálovi hrál na tváři potěšený úsměv a já se cítila šťastná. "Hlavně nám neříkej pane a paní. Já jsem Dorea." Usmála se zase tím úsměvem a podala mi ruku. Potřásla jsem si s ní a pak se otočila na paa Pottera. "Já jsem Charlus. Vítej do rodiny." Usmála jsem se na něj. Nakonec se letaxovali domů mi připravit pokoj. Už jsme s Jamesem vycházeli ze dveří když mě napadla ještě jedna otázka. "Pane profesore co na to rodiče?" Zeptala jsem se se strachem v očích.  "Teď? No nejspíš už jsou v azkabanu." Pověděl a soucitně se na mě usmál. Kývla jsem a s posledním děkuju se vypařila za Jamesem. Chvíli jsme na sebe koukali ale to nevydrželo dlouho. Skočila jsem mu do náruče a začala se neovladatelně smát. Ihned se přidal. Museli jsme vypadat komicky. "Tak pojď sestřičko. Jdeme si pro věci a jedeme domů." DOMŮ. To slovo mi znělo v uších ještě dlouho.

******************************
Další kapitola je tady. A já jí stihla vydat v neděli. To jste nečekali co? 😎 jen tak mimochodem. JSTE NAPROSTO ÚŽASNÍ! SKORO 7000 PŘEČTENÍ A SKORO 500 VOTES. FAKT MOC DĚKUJI. Taky jsem moc ráda za to, že si přidáváte můj příběh do seznamu čtení. Prostě děkuji.

Potterfilek