Leave me alone, Tomlinson! /L.T/ TEXTING

32. Sick

Lou: Nemůžu se tě dočkat kotě :*

Já: Já vím.

Lou: Ani nechtěj vědět, co bych s tebou udělal, kdybys u mě doma byla teď:*

Já: Nechci.

Lou: Kotě?

Já: Co je?

Lou: Je ti něco?

Zobrazeno 9:06

"Renesme? Děje se něco? Bolí tě hlava?" vyrušil mě hlas paní Olsenové. Zřejmě si všimla, jak jsem se držela za hlavu s přivřenýma očima. Bylo mi od minulé noci hrozně.

"Uhm, já jen... Je mi špatně, můžu si prosím odskočit?" zaprosila jsem a mnula si u toho spánky.

"Ehm. Dobrá, ale rychle zpátky," řekla a já přikývla. Vyběhla jsem na chodbu a zamířila si to na záchody.

"Ale, ale," slyšela jsem za sebou. Stuhla jsem. Nemohla jsem se hýbat, i když jsem si přála, abych mohla utéct. Utekla bych klidně i ze školy. Co nejdál.

"Greenová," pokračoval ten hlas a já cítila, jak mě někdo vzal drsně za loket a otočil k sobě.

"Payne," odpověděla jsem znechuceně. A až moc drze.

Hned co jsem to dořekla, vrazil mi pěstí. Kdyby mě tak hrubě nedržel za loket, byla bych už na zemi. Zřejmě jsem ho dost vyprovokovala, jelikož to byla větší rána, než obvykle.

Pak přišla další rána. A přímo do oka. To už jsem spadla na zem se skučením. 

Napřáhl se, že do mě kopne, ale když už jsem zavřela oči a čekala na tu bolest, uslyšela jsem povědomý hlas. 

"Myslím, že už má dost," zavrčel.

"Ale-"

"Ne, Liame. Měl bys jít."

Liam se otočil a odešel. Poslechl ho. A já byla ráda. Sedla jsem si a dala do dlaně bolavou hlavu.

"Jsi v pořádku?" podal mi ruku.

"Jo, asi jo," zasnažila jsem se o úsměv a ruku přijala. Nevěděla jsem, co si mám myslet.

"Budeš mít monokl," podíval se smutně a polštářkem palce mi přejel po zavřeném víčku oka, do kterého mě Liam udeřil. 

"To zamaskuju," zasmála jsem se. On se jen pousmál. V jeho očích byla lítost. Ale proč? Už jsem si toho všimla dřív, ale nikdy, nikdy se mě nezastal. 

"Tak, já už půjdu. Taky bys měla. Uvidíme se jindy," usmál se a otočil k odchodu. Měl krásný úsměv. A povzbudivý. 

"Počkej!" zakřikla jsem zničehonic. Věděla jsem, že dělám blbost, ale já... Já prostě jsem musela. 

On se otočil a hned, jak to udělal, objala jsem ho. Přitiskla jsem si ho k sobě vší silou. Chvíli nic nedělal, ani neříkal, byl zaražený. Já mu zavrtala hlavu více do důlku na krku a on si mě k sobě konečně přitáhl. Vždy jsem se ho moc bála, ale teď? Cítila jsem se tak v bezpečí. Než jsme se odtáhli, musela jsem udělat ještě jednu věc.

"Děkuju, Harry." -poděkovat mu.