Leave me alone, Tomlinson! /L.T/ TEXTING

61. Like my older brother

*O dva dny později*

"Jsme tu," řekne Louis o vystoupí z auta. Tiše ho následuju. 

Auto zamkne a jde i se svojí taškou přes rameno a s mou rukou v té jeho směrem ke školnímu "stadionu," kde má trénink. Ukecal mě, abych šla s ním, navíc tam pak přijde i Harry. Docela se i těším, nevím, proč se mi sem tak nechtělo. 

A s Niallem jsem si to taky urovnala. Koupila jsme pizzu, zazvonila jsem na něj, objala ho a omluvila se. Přijal to, taky se mu po mé otravnosti stýskalo. 

Taky ví, že jsem s Louisem, vyprávěla jsem mu všechno o něm i Harrym. Teda, všechno ne, ale to s Wendy, jak jsem spala u Harryho a takové věci ano. Věřím mu ze všech nejvíc, on mi říká taky dost soukromé věci. Neměla jsem problém mu to říct.

Zrovna dneska ráno jsem si dokonce s Niallem psala, chtěla jsem, aby přišel taky, Louis proti tomu, více méně, nic neměl. Ale Ni se měl starat o bratránka, bohužel.

*****

Už uběhla skoro polovina tréninku. Za celou tu dobu jsem pozorovala jen Louise. Normálně bych sledovala míč, na fotbal jsem chodila, znám pravidla a miluju ho sledovat. Jen jsem si nemohla pomoct. Louis je dokonalý ať dělá cokoli, navíc, míč měl přeci jen on skoro pořád.

"Ahoj, Es," slyšela jsem za sebou. Otočila jsem se s úsměvem na člověka s chraplákem a kudrlinami.

"Ahoj Harry."

"Jak mu to jde?" usedl vedle mě.

"Je skvělý," usmála jsem se a podívala se na Louise.

"To je podle tebe v hodně věcech," zasmál se a odkašlal si. Vím, kam tím mířil. Je to prostě Harry.

"Vlastně ve všem," mykla jsem rameny. 

Harry se zasmál a pak s kroutěním hlavy mířil pohledem na míč. Chvíli jsem se usmívala na Louise, ale potom byla odpískaná přestávka. Měli ji pět minut. Na pití a oddech.

"Čau kámo," přišel za náma s pitím v ruce a posadil se vedle mě, takže jsem seděla mezi nima.

"Čau," usmál se Hazz. Ano, to je jeho přezdívka ode mě, líbí?

Louis mi dal ještě pusu na líčko, přehodil mi ruku přes rameno. Ovanula mě naštěstí jen vůně jeho deodorantu. Víc jsem se k Louisovi přitulila, věděla jsem, že tu Liam není, ani nebude. Takže jsem mohla být v klidu.

Chvíli jsem se koukala dolů na nějaké kluky, co se něčemu smáli, povídali si a kopali... Jenže mě přerušil v myšlenkách o nich, fotbale a Louisovi jeden hlas...

Ten hlas jsem neslyšela skoro dva roky, naposledy o letních prázdninách. Pak se ten člověk odstěhoval a já probrečela několik dní. Znala jsem ho od dětství a i když jsme šli na jinou střední, pořád jsme se scházeli každý den. Byl jako můj velký bráška, kterého nemám. Měla jsem ho vždy víc než ráda...

"Esme? Jsi to ty?"