Broken One

2.

Jason McCann, bohatý a arogantní podnikatel, který si velice rád hraje se ženami. Ano, to je on. Není žena, která by odolala jeho svůdnému úsměvu a svalnatému tělu. Jeho silné a potetované paže, které si obmotal kolem dívčího pasu byly jako kouzlo. V té chvíli se mu oddala každá jedna žena, kterou měl v náručí. 

Nebyl to sukničkář ani lhář. Měl jen rád ženskou společnost, no nerad se vázal. Platil společničím na večer, ne však šlapkám. Na to, aby si pořídil ženu do postele za peníze byl až moc vychovaný a vysoce postavený. On si ženy do postele brával jen občas a zřídka kdy to byla jeho společnice z onoho večera. 

Na ženu, se kterou se chtěl vyspat zapůsobil svou osobností a svým smyslem pro humor. K ženám se choval s úctou a skládal jim neustále poklony. Lichotil jim a nechal je cítit se výjmečně. No každý jeden muž s takovýmto chováním má své tajemství, stejně tak ho má i Jason. 

Zrovna teď, když odcházel ze své kanceláře přemýšlel nad tím, jestli jít do baru a najít si ženu, kterou by si vzal domů a nebo jít do restaurace a užít si společnost jedné z velmi kultivovaných dam. Po několika dlouhých minutách se rozhodl pro druhou variantu a nařídil řidiči aby do odvezl do jeho oblíbené restaurace. 

Kdyby Nicolette ten večer netrávila doma u televize se svou kočkou Percy určitě by padla Jasonovi do oka. Její štíhlá postava a dlouhé blonďaté vlasy by ho dostaly do úzkých. Stačil by mu jediný pohled do jejích očí a padl by jí k nohám. Ptáte se proč? Protože Jason měl slabost pro drobné ženy s blonďatými vlasy a pronikavýma očima. 

Ale jak je už všem jasné, Nicolette má ve svém životě jen jednu pravou lásku. - Percy. Černá kočka s výraznýma očima, která milovala pozornost od Nicki. Jediná Percy, dokázala Nicolette udělat šťastnou když jí bylo nejhůře. Zdálo se jí, že jedině její kočka ji chápala správně a tak jako nikdo jiný.

Když Jason vešel do restaurace, všechny oči padly na něj. Rozdával úsměvy na všechny strany mezitím co si sundával kabát, který poté i pověsil. Namířil si to k poslednímu stolu v pravém rohu místnosti, kam si poté i sedl. Byl to jeho stůl a to každý věděl. 

Během několika minut k němu přišel čišník a žádal si objednávku. Když Jason řekl, že si dá to co obvykle čišník se na něj slabě usmál. 

"Martini s ledem, nebo bez ledu, pane?" Promluvil tichým, no přesto drsným hlasem. 

"Bez ledu, Charlesi. Děkuji." S poslednímy slovy ho poslal pryč. 

Uvelebil se na své židli a přemýšlel nad tím, jak si dneska obohatí večer. 

Nicolette 

"Tak co Percy? Co budeme dneska dělat?" Podívala jsem se na svou černou kočku, jak si dělá pohodlí v mém klíně a pokroutila nad sebou hlavou. 

"Ty mi nepomůžeš, já vím. Nechce se mi sedět doma, ale to asi ani tobě, že?" Vzala jsem si jí do náruče a pohladila ji. Zavrněla mi do ucha a já se usmála. 

Postavila jsem ji na zem a já udělala to samé. Podívala jsem se na velké bílé hodiny, které visely nad kuchyňským pultem a protočila očima. Nevěřím tomu, že jsem strávila tolik času u televize s Percy. Obyvkle už v jedenáct sedím v restauraci s nějaký klientem a nebo jen tak popíjím martiny. 

Prošla jsem halou, která spojovala obývací pokoj s kuchyní a mou ložnicí. Vešla jsem do ložnice a otevřela první dveře na levo, které vedly do šatny. Prohrabávala jsem se docela dlouho hromadou oblečení, než jsem našla ty pravé černé krajkové šaty. Vítězně jsem se usmála a ze země vzala černé lesklé lodičky značky Loubutin. 

Zavřela jsem za sebou dveře od šatny a přemístila se do koupelny. Poupravila jsem si make-up a přidala další vrstvu řasenky. Rty jsem si zvýraznila sytější růžovou rtěnkou a vlasy nechala být. Jediné co jsem s nimi udělala, bylo to, že jsem si je přehodila na pravou stranu a nalakovala. 

Spokojená se svým vzhledem jsem se vrátila do ložnice a ze své manželské postele s nebesy jsem si vzala šaty, které jsem si následně oblékla. Nazula jsem si lodičky, do kabelky naházela potřebné věci a ložnici opustila. 

Nalila jsem Percy do misky mléko a opustila svůj apartmán. Zamkla jsem za sebou pokoj a udělala pár kroků k výtahu. Zavolala jsem ho a během několika sekund se otevřely velké dveře do výtahu. Nastoupila jsem dovnitř a zmáčkla tlačítko označené jako přízemí. Dveře se zavřely a výtah se dal do pohybu. 

Po pár minutách výtah zastavil a ženský hlas mi oznámil, že jsem v přízemí. Protočila jsem očima a vystoupila. Octla jsem se v hlavní hale, kde se nacházely desítky možná i stovky lidí. Usmála jsem se sama pro sebe a dostala se k recepci, kde se na mě usmála Gracie. 

"Dobrý večer, slečno Jenkins. Co pro vás mohu udělat?" Její pisklavý hlas se dostal do mých uší a kdybych mohla, tvář zkřivím do divné grimasy. 

"Zavolej mi prosím limuzínu a řekni uklízečce, ať mi uklidí pokoj, jen ať se vyhne mé ložnici." 

"Dobře. Bude to všechno?" Mile se na mě usmála a já si přála mít hned teď špunty v uších. Byla milá to ano, ale ten její hlas mě ničil. 

"Ano. Nevím kdy se vrátím, ale ať je můj pokoj do té doby čistý." Na poslední větu jsem kladla důraz a ona jen slabě kývla. 

"Přeji krásný večer, slečno Jenkins."

"Tobě taky, Gracie."

Hned jak jsem vyšla ven mě ovál studený vítr a mé tělo se pod náporem chladu zatřáslo. Je konec října, ale v Chicagu je dost velká zima. Otočila jsem se čelem k hotelu a usmála se nad tím, jak na mě svítil obrovský nápis: Trump International Hotel & Tower. 

Otočila jsem se zpátky a už přede mnou stála má limuzína a dveře mi otevíral Henry, můj řidič. Děkovně jsem se na něj usmála a nasedla. Zavřel za mnou dveře a přešel na stranu řidiče. Nastartoval motor a auto se dalo do pohybu. Sledovala jsem každý kousek Chicaga i když jsem ho znala nazpaměť. Miluji to město a nikdy tomu nebude jinak. 

"V kolik hodin se pro vás mám zastavit, slečno?" Zeptal se mě zdvořile Henry, když jsem vystupovala před mou oblíbenou restaurací, která se nacházela v hotelu Four Seasons. 

"Nevím. Zavolám ti, dobře?" Usmála jsem se na něj. 

"Dobře. Užijte si večer, Nicolette." Zdvořile se na mě usmál a já mu úsměv opětovala. 

Vlezla jsem dovnitř budovy hotelu a usmála se sama pro sebe. Miluji tenhle hotel už jen kvůli tomu, jak úžasné vzpomínky na něj mám. Namířila jsem si to rovnou do restaurace, kde mi hned při vchodu Charles vzal kabát. 

"Děkuji a dobrý večer, Charlesi." 

"Dobrý večer, slečno. Stůl jako obyvkle?" Mile se na mě usmál a já kývla na souhlas. 

V kabelce mi zavibroval telefon a já si ho vytáhla. Odemkla jsem ho a při jméně odesílatele jsem se doširoka usmála. Andrew, můj nejoblíbenější klient. Doufám že je opět ve městě a nebude chtít abych za ním letěla do New Yorku. 

Rozklikla jsem zprávu zrovna ve chvíli, kdy jsem do někoho vrazila. Mobil mi vypadl z ruky, ostatně jako kabelka. Chtěla jsem začít křičet na danou osobu, ale pak jsem si uvědomila, že já byla ta, která se nedívala pod nohy. 

"Omlouvám se, já nechtěla." Zvedla jsem hlavu a při pohledu do karamelově-hnědých očí jsem se naprosto ztratila a neměla nejmenší tušení co se kolem mě děje. Bylo to, jako kdybychom tam byly jen my dva. Já a jeho nádherné oči.