Broken One

5.

Jason 

"Cože udělal?!" Bouchl jsem rukama do stolu a prudce se postavil. Nevěřím tomu, co mi právě moje sekretářka řekla.

"Mrzí mě to, pane. Řekl, že vaši nabídku odmítá." Sklopila pohled k zemi, jako kdyby se bála, že z toho bude mít problém ona, což není vůbec pravda. Nechci aby se mě Angel bála. 

"Angel." Zašeptal jsem sklesle a rukama si vjel do vlasů. Silně jsem se potáhl za konečky a podíval se jí do očí. Bylo tam přesně to, co jsem nechtěl vidět - strach. 

Ukazováčkem jsem jí naznačil, aby šla ke mně a ona tak udělala. Šla pomalu a nejistě. Chápu její postavení, občas naháním hrůzu i sám sobě. Zvedla ke mně pohled a já se na ni usmál. Vzal jsem její bradu mezi palec a ukazováček a pocítil jsem, jak se celé zachvěla. Usmála jsem se nad tím a vtiskl jí drobný polibek na tvář. 

"Nechtěl jsem na tebe tak vylétnout, omlouvám se." Otevřela oči a bylo v nich překvapení. Čekal jsem to, protože tohle jsem ještě nikdy neudělal a nevím proč to dělám teď, no přijde mi to správné. Já jsem jí vyděsil, já to musím napravit. 

"To je v pořádnu, pane McCanne. Chápu vás, nemusíte se mi omlouvat." Trochu bojácně si obmotala své drobné ruce kolem mého trupu. Usmál jsem se a jemně ji objal také. Jsem rád, že se mě nebojí. 

"Ale já se musím omluvit, takhle se k ženám nesmí chovat nikdo, dokonce ani jejich nadřížený, když má vztek." Tvrdil jsem si své a nehodlal od toho ustoupit. 

"Dobře, vaši omluvu tedy přijímám. Mám něco vzkázat panu Johanesovi?" Slabě se na mě usmála a mé tělo pohltila úleva. Pustil jsem ji ze svého sevření a slabě kývl hlavou na souhlas. 

"Řekni mu prosím, že bych se s ním rád sešel na oběd. Co nejdříve prosím. Můj rozvrh znáš a máš ho na starosti, nějak to prosím zařiď. Děkuji, Angel." Vykouzlil jsem svůj nejlepší úsměv a ona jen kývla na souhlas a následně odešla z mé kanceláře. 

Svalil jsem se na židli a přejel si rukama přes obličej. Nemám nejmenší tušení, co se se mnou momentálně děje, ale abych pravdu řekl, vcelku se mi to zamlouvá. Obdivuji a ctím ženy, no nikdy jsem se své sekretářce neomluvil za to, že jsem na ni vyběhl. Jestli tohle se mnou udělala Nicolette, asi jí co nejdříve zavolám. 

Ano, zavolej jí, přesně tohle chceš. Chceš ji a její dokonalé křivky, které tě tolik lákají Jasone. Moc dobře to oba dva víme, tak vezmi ten telefon, vytoč její číslo a volej. Nebude čekat do nekonečna. 

Proklínal jsem imaginárního ďábla, který právě seděl na mém rameni a vtloukal mi do hlavy zas a opět hříšné myšlenky o Nicolette. Opravdu bych jí ale mohl zavolat. Je to už pár dní, možná dva co jsem ji neviděl a chybí mi její společnost. S nikým jsem se za poslední dny neodreagoval tak dobře, jako s ní. 

Třetí osoba 

Zatímco se Jason rozhodoval mezi tím, zda Nicki zavolá nebo ne, ona se trápila s vlastními problémy. Deprese, které na ni opět dolehly ji dostaly na nejen psychické, ale i fyzické dno a tak nedokázala jít s Andrewem na oběd ven. On musel přijít do jejího apartmánu a dát jí léky, které předepsal. 

Snažil se její vymluvit fakt, že ona svého snoubence nezabila. Byla to nehoda které nemohla zabránit ani ona, ani Toby sám. Nebyla to dokonce ani jeho vina. Do protisměru mu vjel kamion a on neměl možnost auto zastavit, otočil a nebo se mu jakkoliv jinak vyhnout. Jenže zkuste osobě, která trpí depresí - sebeobviňování a pocit beznaděje, v tomhle případě - vysvětlit, že to není její vina.