Spolu s tím, jak ubíhal čas, upadaly i šance Nicolette na záchranu života. Všichni chtěli, aby se jejich milovaná probrala a byla dál s nimi. Aby s nimi prožívala všechny rozmary každodenního života, tak, jako tomu bylo doteď. Modlili se, plakali a doufali, aby se Nicolette nejen probrala, ale aby také vyhrála boj nad svými zraněními.
Jason, který se řítil ulicemi Chicaga ve svém černém Bentley, si přál to, co všichni ostatní. – Aby se Nicki uzdravila a mohla s ním trávit páteční večery s vínem, filmem a přítomností toho druhého.
Nejedna slza si už našla cestu ven z jeho oka, ale bylo mu to jedno. Ona si jeho slzy zaslouží a to právem. Zasloužila si i jeho srdce, snesl by jí i Modré z nebe, jen aby ji viděl šťastnou a s úsměvem na tváři. Chtěl, aby se její tváře zase naplnily rudou barvou, když jí skládá komplimenty, chtěl vidět tu jiskru v jejích očích, když se baví na jeho vtipech.
Bál se však jen jediného, že Nicolette prohraje boj o svůj život. Protože podle slov Hollanda nebyl její stav právě růžový a asi ani růžový dlouho nebude. Bál se, že by ji ztratil. Ztratil by druhou ženu v jeho životě, pro kterou by byl schopný i zemřít. Nicolette pro něj znamenala štěstí, porozumění a cit.
Cit, který byl tak silný, že ho nedokázal ovládat ani on sám. Bylo to větší, než cokoliv jiného, co kdy cítil k jakékoliv osobě.
„Hledám, Nicolette Jenkins, jsem její matka. Ester Jenkins.“ Udýchaná žena v černých úzkých šatech a poměrně zničeným výrazem ve tváři promluvila na zdravotní sestru, která tenhle večer měla službu.
„Pokoj číslo 104, je to v horním patře, madam.“ Mile se usmála sestra a Ester jí poděkovala a úsměv opětovala.
Pomalým krokem došla k výtahu, který jedním zmáčknutím tlačítka přivolala. Při čekání si nervózně podupávala nohou, aby uklidnila své nervy i tep. Než se však výtah dostal do přízemí nemocnice, Jason už stál vedle Ester, avšak neprohodil s ní jediné slovo.
Když se dveře od výtahu s cinknutím otevřeli, nechal Jason Ester vejít jako první, aby ukázal své vychování. Ta mu poděkovala a věnovala mu jeden upřímný a milý úsměv. Jason se jí zdál jako slušný mladý muž, kterým také byl. Až na pár jeho chyb a zvláštních požadavků v ložnici.
Dveře se zavřely a uzavřenou místností se rozlehla klidná a slabá melodie, která je měla pravděpodobně uklidnit, no nestalo se tak. Dlaně se potili nejen jemu, ale i Ester. Nadechoval se, že něco řekne, když v tom se výtah s cuknutím zastavil a dveře se s opětovným cinknutím otevřely. Zase nechal Ester vyjít jako první a následoval ji.
Když si uvědomil po chvíli, že jsou stejným směrem, nevydržel to a zeptal se: „Pardon, mohu se zeptat, za kým jdete?“
„Oh, samozřejmě. Jdu za svou dcerou, je tady po autonehodě. Její stav je vážný a já s ní musím být každou možnou chvíli.“ Usmála se Ester a tím vycenila řadu bílých zubů.
„N-není náhodou vaše dcera Nicolette Jenkins?“
„Ano, to je. Jak to víte?“ Podezřívavě se na Jasona podívala a několikrát si ho přeměřila pohledem. Nenašla však nic, co by ji znepokojilo, nebo znervóznilo.
„Jsem její přítel, Jason Smith,“ Natáhl k ní svou ruku, kterou Ester přijala. „Možná vám o mně už říkala.“
„Neříkala.“ Pronesla sklesle Ester. „My, nejsme v moc dobrém vztahu s Nicolette. Ona,… Není to už ta samá dívka, kterou jsme vychovali. Změnila se a v tom jsme se já, ani ona neshodly. Nicki byla spokojená, ale já ne a tam se naše cesty rozešly. Ale, to je jiný příběh. Teď jde o její zdraví, pojďme se za ní podívat.“ Jason nabídl Ester rámě, které ochotně přijala.
ČTEŠ
Broken One
Romance"There are no rules in my game, my work and my life. But there is one exception.. in love." - Nicolette Jenkins
