Broken One

13.

„Srdeční rytmus, tep i dýchání – v pořádku, pane doktore.“ Odpověděla s úsměvem Agnes.

„Fajn, Agnes. Zařiďte mi ty testy, o kterých jsem včera mluvil. Dobře?“

„Ano, chápu. Ale, nechcete počkat, než se pacientka probudí z komatu?“

„Ne, protože to by mohlo trvat týdny, nebo i měsíce. Potřebuji ty výsledky nejpozději ve středu. Je pondělí, takže na to mají dva dny. A teď, do práce.“ Zamračil se Holland a odešel z pokoje.

Nechal tam Agnes samotnou s Nicolette, která prožívala vnitřní boj o svůj život. Jak moc se musela snažit, aby vyhrála nad vším, co její život ohrožovalo. Nevnímala sice nic a ani nikoho okolo sebe, ale uvnitř sebe samé byla kompletně při smyslech.

Nikdo nevěděl, kdy a jestli vůbec se Nicolette probudí. Bylo to těžké, nejen pro Jasona, který tady byl pořád, ale i pro celou rodinu Nicki. Její matka, spolu s otcem byli na cestě do Chicaga, aby byli se svou dcerou v těch nejtěžších a nejhorších chvílích, avšak její malý bratr musel zůstat doma. Ester, matka Nicolette nechtěla, aby Nate, viděl svou sestru v takovém stavu.

Kdyby Jason věděl, že mu bude Holland volat, kvůli zdravotnímu stavu jeho nejlepší přítelkyně, nebo dokonce i partnerky, nikdy by do New Yorku neodjel. Ani kvůli práci. Jenže, on nevěděl a proto si myslel, že bude dobré, když si vyvětrá hlavu a využije k tomu pracovní schůzku. V New Yorku.

Nicolette se včera v noci octla v ještě větším ohrožení života, než kdy předtím. Jedno ze zlomených žeber, je zlomené tak, že při sebemenším prudkém nádechu jí propíchne plíce, což by se rovnalo okamžité smrti.

„No tak, Jasone, zvedni to!“ Prosil Holland v podstatě sám sebe.

„Co?!“ Vyštěkl Jason do telefonu. Neobtěžoval se podívat na číslo nebo ID volajícího, prostě telefon zvedl a jeho nálada byla vskutku zvláštní. Strach a zlost se v něm mísily, v podstatě bojovali o Jasonovu mysl.

„Jasone, tady Holland, jde o Nicolette. Tvou Nicolette.“

„C-co se s ní stalo, je v pořádku? Jak je jí?“ Chrlil jednu otázku za druhou.

„Zatím, zatím je v pořádku, ale nevím na jak dlouho to tak bude. Je mi ale nepříjemné mluvit o tom po telefonu, nemohl by, jsi přijít do nemocnice? Rád bych to probral osobně.“

„Já jsem momentálně v New Yorku, řekni mi, o co jde. Prosím, Hollande, nevydržím to a potřebuji vědět, co se stalo, tak vážného.“

„Nicolette je znova v ohrožení života. Víc ti řeknu, až se potkáme. Vrátíš se ještě dnes domů, nebo to bude až někdy jindy?“ Zeptal se Holland s nadějí Jasona, ale odpověď však nedostal.

Nebylo to proto, že by mu došla slova, ale proto, že hodil telefon na stůl v bílé lesklé barvě a vyběhl ze zasedací místnosti, rychlostí blesku. Bylo mu jedno, že odešel z jednání tak rychle, bez vysvětlení, nebo omluvy. Řítil se bezhlavě dolů schodištěm, až do podzemních garáží, kde nasedl do vypůjčeného auta značky BMW.

Bez zbytečného otálení se vydal rovnou na letiště. Nechtěl čekat ani sekundu. Přeci jen, co kdyby se Nicolette něco vážného stalo, než by se dostal domů do Chicaga? Nemusela by to přežít a to by si nikdy neodpustil. Nepřestal by si nikdy vyčítat, že s ní nebyl v posledních chvílích jejího bytí.

Ale musí teď myslet pozitivně, protože to teď Nicolette potřebuje nejvíc. Jeho pozitivní mysl a přístup. Nesmí se nechat strhnout zprávou o jejím stavu, on je totiž její podpora a opora. Musí pro ni být silný. Za ně oba. I kdyby chtěl, nevzdal by to. Sám sobě by to nedovolil, protože ona byla žena, která si zasloužila jeho srdce.

„Dobrý den, pomohu vám nějak?“ Z myšlenek ho probral vysoký ženský hlas, který patřil mladé letušce, na letišti.

„Oh, ano. Já, potřebuji sehnat letenku na nejbližší let do Chicaga, prosím.“ Pokroutil hlavou a rozpačitě se na ni usmál.

„Nejbližší let přímo do Chicaga letí až zítra ráno v šest. Přejete si letenku, pane?“

„To je moc pozdě. Není tam něco dřív, klidně i s přestupem?“

„Bohužel, nic.“ Smutně se na něj usmála.

„Dobře, děkuju. Uhm, kde máte telefony, potřeboval bych si zavolat.“ Nervózně se poškrábal na zátylku.

„Dozadu touhle chodbou,“ Letuška ukázala směrem doprava. „A na jejím konci doleva. Tam jsou všechny pevné linky a i bufet, kdybyste měl hlad.“

„Děkuju. Nashledanou.“ Věnoval jí poslední úsměv a vydal se směrem, který mu poradila.

Tmavá chodba, bez jediného okna, osvětlená pouze několika neonovými světly byla vcelku děsivé místo na takové místo, jako je New Yorské letiště. Když však došel na určené místo, oslepilo ho ostré sluneční světlo.

Na to, že byl listopad, tady bylo dost slunečno a teplo. Bylo to zvláštní, ale ne zas tak moc, aby se to nedalo vysvětlit Globálním oteplováním.

„Angel?“ Ustaraný a zlomený Jason se ozval do sluchátka.

„Pane Smithe, děje se něco?“

„V podstatě ano, potřeboval bych letadlo z New Yorku do Chicaga. Normální linky a lety ne, to už jsem zkoušel. Potřebuji něco soukromého, nejlépe vrtulník z naší pobočky i s pilotem. Nemám s sebou totiž papíry.“

„Samozřejmě, pane Smithe. Jdu na to. Zavolejte mi tak za deset minut, na tohle číslo. Zatím na slyšenou.“

„Nashle, Angel.“

Oddechl si, že alespoň jeho sekretářka ho nezklamala. Dneska by toho zklamání už bylo moc. Schůzka s pobočkou v New Yorku, šla dolů z kopce, protože neprosperují tak, jak by si Jason představoval, Holland mu neřekl, co přesně je s Nicolette a jeho matka nepřijede na Díkůvzdání. Opravdu toho dneska bylo moc.

Po uběhnutí deseti minut, se Jason rozhodl zavolat zpátky Angel, aby zjistil, jestli mu sehnala letadlo i s pilotem. Potřeboval být doma, co nejdříve to bylo možné.

„Pane Smithe, mám dobré zprávy.“ Po těchto slovech se Jason doširoka usmál a ze srdce mu spadl obrovský kámen.

„Povídej, prosím.“ Pobídl ji zdvořile a se svým medově jemným hlasem tomu dodal na milosti.

„Takže, letadlo vaší společnosti není k dispozici, ale vrtulník ano. Pilotem je váš dlouholetý známý, Jordan. Jordan Mole. Pamatujete si ho, že ano?“

„Samozřejmě, že ano. Takže, za jak dlouho budeme moct odletět do Chicaga? Potřebuji, abys sehnala povolení k odletu a poté k přistání na budově mé firmy. Také potřebuji přistavit moje auto k budově a sehnat nový telefon se stejným číslem, jaký měl ten starý.“

„Chápu, všechno bude zařízeno a povolení máte už zařízené, jak k odletu, tak k přistání.“ Zvonivý hlas se rozezněl sluchátkem a Jason se slabě zasmál.

„Měl bych tě přestat podceňovat, protože, jak se zdá, jsi velice schopná, Angel. Takže v kolik hodin mohu odletět?“

„Děkuji, pane. Až budete na střeše budovy, kde sídlí vaše pobočka, Jordan mi zavolá a budete moci ihned vzlétnout, pane.“

„Děkuji, Angel. Ale ještě jedna drobnost, prosím. Několikrát jsem ti říkal, abys mi tykala a tak to prosím dodržuj, připadám si potom starý.“ Opět se zasmál a hned za jeho smíchem přišel i ten ze strany jeho sekretářky.

„Ano, omlouvám se, Jasone.“

„Dobře, věřím ti. Ahoj, Angel.“ 

Omlouvám se, že celý týden nebyla, ale měla jsem toho moc do školy na učení. Budu se snažit přidávat častěji, ale nic neslibuji. Mám vás ráda.