Broken One

15.

Je to sice jen pár týdnů, co se Nicolette vrátila z nemocnice, ale její život je jako ten, který žila ještě před nehodou. Jediná věc, která se však změnila, je ta, že si nepamatuje své rodiče, ani bratra, Noaha. John i Ester se snažili, jak jen mohli, aby si na ně Nicolette vzpomněla, ale nic nepomáhalo. Nevzpomněla si. Holland sice tvrdil, že se jí paměť může i vrátit, ale nic nesliboval.

A tak se stalo to, co všichni předpokládali, Nicolette zapomněla na své rodiče i sourozence. Nepamatuje si nic, co se stalo před více než rokem. Nepamatuje si dokonce ani to, že někdy měla snoubence a že Toby zemřel. Nic. Žádné vzpomínky jí v podstatě nezůstaly, nic.

„Jasone, kde máš mouku?“ Zasmála se Nicki při vzpomínce na noc, kdy ji po sobě házeli spolu ještě s cukrem, a otočila se za zvukem dřevěných parket, které zapraskaly pod váhou jeho těla.

„Poslední skříňka nalevo od sporáku, úplně nahoře.“ Obmotal si ruce kolem jejího pasu a dal jí malou pusu na krk.

„Nejsem tady po prvé a stejně pořád nevím, kde co máš. Měla bych ti sem asi nalepit, co kde je, abych se v tom vyznala i já. Co myslíš?“ Otočila se k němu čelem a slabě se zasmála.

„Rozhodně ne, zlato. Nikdy si nenechám polepit skříňky.“ Tvrdohlavě si dupl nohou, aby si dokázal, že to myslí vážně.

Nicolette

„Jsi jako dítě, víš o tom?“ Zasmála jsem se a pohladila ho po tváři, kterou si nejméně dva dny neoholil. Líbilo se mi to, vypadal tak mužněji. Ne, že by jinak nevypadal, ale tohle bylo něco jiného, nového.

„Ano, vím.“ Kývl hlavou na souhlas a já protočila očima. „Tys na mě právě protočila očima, Nicolette?“ Položil svoje dlaně na moje boky a hrubě je stiskl.

„Možná, pane Smithe. Co s tím uděláte? Potrestáte mě?“ Zasmála jsem se a chtěla se vymanit z jeho sevření, ale to ani na sekundu nepovolil, naopak. Přitáhl si mě k sobě ještě blíž a upřeně se mi díval do očí.

„Mohl bych, mohl. Chcete to taky, slečno Jenkins?“ Úšklebek, který se objevil na jeho tváři, nenaznačoval nic dobrého, jak Jasona znám. Tohle nedopadne dobře, ale pro mě.

„Nevím, kolik času mám na rozhodnutí?“

„Žádný.“ Řekl tvrdě, svoje ruce přemístil na můj zadek, za který mě zvedl a já si obmotala nohy kolem jeho pasu. Udělal několik kroků dopředu těsně před tím, než mě položil na chladnou a tvrdou desku jídelního stolu.

Přitáhl si mě k němu blíž a naklonil se nade mě. Můj dech se rapidně zrychlil a přísahám, že jsem měla v puse naprostou Saharu. Jeho oči přeskakovali z mých rtů do mých očí, jako kdyby se ptal, jestli mě může políbit. Byla by to stupidní otázka, protože je jasné, že to udělat musí.

Nenechala jsem ho rozhodnout. Přiložila jsem své suché rty na ty jeho narůžovělé, měkké a udělala první pohyb, který po mně hned zopakoval. Přitáhl si mě k sobě ještě blíž, takže se jeho tělo dotýkalo toho mého.

„Jak moc zlá jsi byla?“ Zašeptal těsně u mých rtů a celým mým tělem projel mráz.

„M-moc.“ Zašeptala jsem, neschopná dostat ze sebe víc. Jeho oči nabraly tu nádherně hnědou barvu, kterou jsem tolik milovala. Bylo to, jako když se jeho oči ponořily do nekonečného moře karamelu. Neustále mě propaloval pohledem, až sem nakonec uhnula. Nevydržela jsem to.

Nedokázala jsem se dívat do těch nádherných, přátelských a zároveň milujících očí, které ve mně vyvolávali tolik pocitů najednou. Nešlo to. Ne teď, kdy jsem měla chuť z něj strhnout všechno oblečení a dotýkat se konečky prstů každého kousku jeho kůže.